12.3.1975 a co bylo pak
Byla středa, 12.3.1975, několik minut před šestou hodinou ranní. V suterénu hlavní budovy pankrácké věznice čekali čtyři muži, po schodišti vězeňského bloku stoupali vzhůru další tři. Pokračovali chodbou, až se zastavili přede dveřmi jedné z cel. Jedné z těch šesti, které byly také označovány jako "cely smrti". Zde trávili odsouzení k trestu smrti poslední týdny či měsíce svého života. Mezitím se věznicí ozval signál budíčku. Otevřeli celu, kde byla umístěna Olga Hepnarová a vyzvali ji, aby se připravila k eskortě. Tři muži, kteří pro ni přišli spolu s velitelem směny - to byl popravčí a jeho dva pomocníci. Dostala pouta a tzv. poutací opasek. Oba pomocníci, každý z jedné strany, ji uchopili za paži a takto kráčeli chodbou a po schodišti dolů, popravčí pár kroků za nimi. Po několika minutách se dostali až do již zmíněného suterénu. Před sebou měli dveře, tmavě zelené a silně polstrované a za nimi ještě jedny (ty už byly běžné). Dostali se do vstupní a zároveň největší ze tří místností pro výkon trestu smrti. Za stolem, přes který byl přehozen bílý ubrus, stály dvě rozvrzané židle. Tady čekali čtyři výše zmiňovaní muži - předseda senátu Městského soudu (JUDr. R. se nedostavil, zastupoval ho jiný soudce), prokurátor, náčelník věznice a lékař. Odsouzená byla před ně předvedena. Předseda senátu přečetl výrokovou část rozsudku a sdělení o tom, že přezkoumáním Nejvyššího soudu ČSSR nebylo vynesením rozsudku a udělením trestu smrti zjištěno porušení zákona a rozsudek byl tímto soudem potvrzen. Na závěr pak odsouzené oznámil, že žádost o milost byla zamítnuta. K vyjádření byl vyzván lékař, který potvrdil, že odsouzená není gravidní. Soudce konstatoval, že není zákonných překážek k provedení výkonu trestu a dal pokyn popravčímu. Pomocníci vtáhli odsouzenou do druhé místnosti na železný poklop propadla o rozměrech zhruba 60 x 60 centimetrů umístěný těsně u zdi. Ze zdi, zhruba ve výšce 2,30 m vyčnívala kovová trubka (trn), na které byl namotán provaz s oprátkou. Popravčí jí nasadil oprátku a přešel do třetí, nejmenší místnosti, kde byla páka, která ovládala mechanismus propadla. Na signál přirazil páku ke zdi, tím se poklop propadla vlastní vahou a vahou odsouzené otevřel a odsouzená "sklouzla" o cca 30 - 40 centimetrů níže ....... přibližně o patnáct minut později byla přítomným lékařem konstatována smrt Olgy Hepnarové.
Události spojené s popravou jsou jedním z tradičních témat článků a diskuzí kolem tohoto případu. Některé nepodložené informace se tak často opakovaly, až se z nich postupně stala téměř základní fakta případu. Velmi často je zmiňováno, jaký strach měla Olga Hepnarová z popravy, jak moc velký byl její aktivní odpor před ní (údajně měla popravčímu zlomit nebo prokousnout prst, jinde se zase píše, že takto zraněn měl být jeho pomocník) a jaké jiné události (autor knihy o Olze Hepnarové to decentně nazval "nepěknými podrobnostmi") popravu provázely, což je často uváděno jako protipól jejího vystupování na policii a později u soudu, kde pro sebe žádala trest smrti a prohlašovala, že se ho nebojí. Právě autor knihy o Olze byl jedním z prvních, ne-li vůbec první, kdo pasáž z Hrabalovy knížky Ponorné říčky citoval. A hned ji i ohodnotil, jako "více či méně imaginární zpověď policejního kata". Doslova se zde uvádí: " ... Já osobně jsem proti smrti, proti trestu smrtí, věšením, od té doby, co jsem věšel tu krásnou slečnu, která tak dlouho objížděla Štrosmajerák, až tam na nástupišti tramvaje bylo tolik lidí, že si dodala kuráž a napálila do nich dodávku a šest lidí zabila a dostala trest smrti ... než jsem ji dovedl a pak oběsil, podělala se mi a pomočila a pozvracela tak, že mi to mé řemeslo zhnusila ... proto jsem proti trestu smrti! ..." Postupně tuto informaci přebírali ostatní novináři, následně různí autoři internetových stránek a článků o tomto případu (na mnoha diskusních fórech se k tomu uživatelé vyjadřovali jako k ověřené a podložené věci) a od nich ještě další novináři. Někteří z nich o tom začali psát jako o "zpovědi kata", kterou Hrabal zachytil a zveřejnil, další pak z toho spisovatele vynechali úplně, takže dnes se již v některých článcích můžeme dočíst, že se jednalo o autentickou výpověď popravčího. Hrabalův "pražský kat" je však pouze literární postava a je jen velmi málo pravděpodobné, že by příběhy v knize měly nějaký reálný základ. Vždyť mezi další popisovanou událost patří ta, kde "pražský kat věšel mladého muže, který nůžkami rozstříhal k smrti chlapečka v biografu Metro, kde byl promítačem" (případ Jaroslava Papeže popraveného v roce 1967 - pozn. autora). A popis pokračuje takto - "Ale představte si jeho povahu! Poslední návštěvou tam v cele smrti byla jeho maminka, a já tak tak v poslední chvíli jsem mu vyrval dlouhý hřebík, kterým chtěl maminku probodnout ..... Prosím Vás, jak a kdo mu do cely smrti mohl podstrčit ten hřebík!, rozhněval se pražský kat a zvedl se a procházel a Písečný s ním chodil sem a tam .....". I zde je zřejmé, že autor sice použil skutečnou postavu, přiřadil k ní ale fiktivní příběh. Když pominu samotný "problém" výskytu dlouhého hřebíku, je představa přítomnosti Papežovy matky na cele smrti noc před popravou naprosto absurdní a nesmyslná (do konce roku 1954 znali odsouzení dopředu termín popravy a během tzv. "poslední noci" mohli psát dopisy na rozloučenou a přijímat návštěvy příbuzných, ovšem rozhodně ne na cele a pouze někteří z nich - v té době se jednalo hlavně o odsouzené z politických důvodů). Přesto se během samotné popravy mohlo něco z uvedených "nepěkných událostí" odehrát. Jak potvrdí každý forenzní patolog, je samovolné uvolnění tělesných svěračů velmi častým průvodním jevem popravy, zvláště když je jako příčina smrti uvedeno strangulatio, tedy udušení z oběšení.
Zmínka o mimořádné události, která se měla stát během popravy, kdy při aktivním kladení odporu odsouzené mělo dojít ke zlomení prstu pomocníka a prokousnutí prstu popravčího, se objevila někdy v polovině devadesátých let. Uvedla to redaktorka H. v jednom ze svých článků, který byl prezentován jako rozhovor s údajným katem. Už tehdy se objevil v diskuzi k článku příspěvek od člověka, který měl evidentně o věci hlubší znalosti (odhaduji na bývalého zaměstnance SNV PP - pozn. autora), z něhož si dovoluji část ocitovat - "Zřejmě paní redaktorku H. před mnoha lety, kdy tento rozhovor vznikl, (osobně ji znám), napálil některý z příslušníků Sboru nápravné výchovy, který sice dle některých popisovaných věcí na Pankráci sloužil, něco o popravách se tedy doslechl od starších kolegů". Vedle zmiňované mimořádné události totiž článek obsahoval spoustu nepřesných a mylných údajů, které by skutečný popravčí musel uvést správně.
Důležitější než uvedený článek je však obsah úředního dokumentu s názvem Protokol o výkonu trestu smrti. Zde se zapisovaly veškeré podrobnosti konkrétního výkonu absolutního trestu, včetně verbálních a jiných projevů odsouzeného. V Protokolu o výkonu trestu smrti vykonaném na Olze Hepnarové však žádná taková událost zaznamenána není.
... a co bylo pak
Bezprostředně po úmrtí byl vystaven List o prohlídce mrtvého. Po několika hodinách bylo tělo převezeno zaměstnanci pohřební služby v doprovodu pověřeného příslušníka (zpravidla to byl jeden z pomocníků) ke zpopelnění, písemný souhlas k tomu musel napsat přítomný předseda senátu. Urna se pak převezla zpět do věznice Pankrác. Zde byla nějakou dobu uložena a poté, po splnění určitých zákonných podmínek, předána rodině. Hned na druhý den, tedy 13.3.1975, byl o věci písemně informován Obvodní národní výbor - matrika úmrtí. Toho samého dne informovala věznice Praha - Pankrác o tom, že trest byl vykonán, také matku odsouzené. Dopis byl ovšem doručen až 17.3.1975. Osobní věci odsouzené byly dne 18.3.1975 odeslány na Státní notářství pro Prahu 1 a předány rodině. Jedna zajímavost nakonec - nějakou dobu trvalo, než se mi podařilo najít záznamy o provedeném pohřbu - Olga Hepnarová totiž nebyla zpopelněna pod svým jménem, ale pod vězeňským číslem.
Poznámka - citované texty jsou z knihy: Hrabal Bohumil, Ponorné říčky, Pražská imaginace 1991, 104 st., IBAN: 80-7110-025-0.