Ve vězení
Svůj pobyt v různých vězeňských zařízeních začala Olga Hepnarová 10.7.1973 přijetím do vazební věznice č. 1 v Praze - Ruzyni. Do vazby byla rozhodnutím městského prokurátora vzata již od 14.00 hod., do Ruzyně se však dostala až po ukončení úvodního výslechu, přibližně v jedenáct hodin večer. Eskortu provedl vyšetřovatel, který prováděl první výslech, por. J. H..
Prošla stejnou přijímací procedurou jako každý jiný obviněný. Byly jí odebrány doklady, cenné věci a provedena osobní prohlídka. Výsledky byly zaneseny do tří dokumentů - Protokolu o osobní prohlídce, Seznamu osobních věcí a civilních svršků a Listu cenných předmětů vězně. Byla vyfotografována (klasická 3-dílná fotografie), prohlédnuta lékařem, vyfasovala vězeňský oděv a předměty osobní potřeby. Nakonec, po provedení osobní hygieny, odevzdala civilní oděv a po půlnoci byla umístěna na celu. Při vyplňování Příkazu k přijetí do vazby zapsal prokurátor do kolonky č. 10 (Případné upozornění na bezpečnostní opatření, zdravotní stav obv. a jiné závažné okolnosti): "prosím o zvýšenou ostrahu - nebezpečí sebevražedných pokusů !!! /podle možnosti umístit samotnou v cele/". Přes toto upozornění byla umístěna opakovaně na vícemístnou celu. Až po několika měsících byla na vlastní žádost interpretovanou obhájcem JUDr. T. dne 19.11.1973 přeložena na celu pro dvě vyšetřované. Mimo prosbu o psací náčiní a papír uvedla v žádosti i důvody pro přemístění - píše, že v současné cele "nemá dostatek klidu pro to, aby mohla svoji obhajobu náležitě připravit". V ruzyňské vazební věznici strávila úvodní tři týdny vazby, poslední červencový den roku 1973 pak byla převezena do pavilonu č. 17 na uzavřeném oddělení psychiatrické léčebny v Bohnicích, kde strávila něco přes tři měsíce. Počátkem listopadu 1973 byla z PL Bohnice vrácena zpět do Ruzyně.
Těsně po vánočních svátcích byla dne 27.12.1973 přemístěna do vazební věznice č. 2 Praha - Pankrác. Neexistuje žádný dokument, ve kterém by se zmiňovaly důvody tohoto přemístění stejně jako to, kdo rozhodl o tom, že byla Olga Hepnarová umístěna nejprve v Ruzyni. Jako jedna z možností přichází v úvahu i toto vysvětlení - vyšetřovatelé a představitelé státní správy samozřejmě zpočátku nevěděli, kam čin O.H. zařadit. Bylo potřeba vyvrátit to, co každého v souvislosti s tak šíleným činem napadlo jako první - ideologické důvody. Proto se do počátku vyšetřování velmi aktivně zapojila Státní bezpečnost a domnívám se, že právě tyto důvody vedly k tomu, že byla Olga Hepnarová nejprve umístěna do věznice Ruzyně, ve které byli tehdy zadržováni obvinění, kteří byli podezřelí právě z tohoto druhu trestné činnosti a ti, které vyšetřovala Státní bezpečnost. Byla zde také vybudována poměrně veliká síť informátorů z řad vězňů, některé z těchto spoluvězeňkyň byly nasazeny i na Olgu Hepnarovou (pořizovaly se tzv. Výpisy z informací, jak se těmto hlášením informátorů říkalo). Dá se předpokládat, že právě z těchto důvodů byl ignorován požadavek prokurátora na samostatnou celu. Ve chvíli, kdy se podařilo toto podezření se stoprocentní jistotou vyvrátit, pominuly i důvody pro její další pobyt v Ruzyni a následně byla přemístěna do pankrácké věznice. Ve věznici č. 2 pak zůstala až do konce svého života a zde také byla dne 12.3.1975 popravena.
Olga Hepnarová prožila ve vězení 610 dnů. Naprostá změna životního režimu a prostředí spojená se ztrátou osobní svobody a umocněna hrozbou udělení absolutního trestu, to vše by dokázalo určitě zamávat i s tvrdým chlapem, natož s mladým děvčetem. Při své inteligenci si určitě musela uvědomovat v jaké je situaci, nezdá se však, že by to nějak ovlivnilo její - nazvěme to třeba "zvláštní postoj k ostatnímu světu". Na jedné straně se dá říct, že jí tyto nové okolnosti částečně vyřešily jeden z jejích problémů - získávání partnerek. Některé z nich byly do "vztahu" s ní naverbovány Státní bezpečností s předpokladem, že sexuální partnerce sdělí přece jen více než běžné spoluvězeňkyni. Od nich se pak vyšetřovatelé dozvídali např. to, že "považuje vyšetřovatele, který prováděl výslech za primitivní osobu" nebo to, že se "svěřila MUDr. B. s tím, jak jí společnost ubližuje a dotazovala se ho, zda ona sama má nárok na pomstu a MUDr. B. jí potvrdil, že toto právo má". Jindy zase vyprávěla o svém příteli D.. Vyprávěla, že jisté neshody a různice mezi ní a M. D. vznikaly i během společné dovolené. Stěžovala si například na to, že se jí nezastal, když společně šli do automatu naproti penzionu a nějaká parta chlapců na ni pokřikovala různé hanlivé věci, např. "podívejte se, jde homosexuálka", a to přesto, že tyto výrazy musel dobře slyšet. Sdělila i to, že odhaduje, že musel o tom, že "něco chystá" něco tušit, například i proto, že mu chtěla darovat auto i to, že on byl tou poslední kapkou k tomu, aby svůj plán provedla. Vzpomínala na událost, která se stala při předvolání na komisi ONV v Olešku, kdy se jí jedna žena zeptala, co myslí tou pomstou společnosti, zda se nechystá něco udělat v souvislosti s tím, že je řidičkou. Někdy se vyšetřovatelé nespokojili s tím, co Olga Hepnarová vyprávěla sama od sebe při běžném rozhovoru a pověřili informátorku získáním informací k určité věci. Proto byla například dotazována, zda již někdy předtím nesvrhla do přehrady Slapy nějaké vozidlo, v té době totiž kriminalisté řešili právě i případ několika svrhnutých osobních automobilů do zmiňované vodní nádrže. Odpověď byla záporná. Nejvíce vyšetřovatele samozřejmě zajímaly její názory a postoje k vlastnímu trestnému činu, na tuto věc byla dotazována opakovaně. Jednou sdělila, že "si je svého činu vědoma a že je se společností vyrovnána, nemá vůči společnosti žádné svědomí, že by někomu ublížila a že si je každá oběť sama vina svou smrtí", jindy zase na dotaz, zda je schopna ještě někdy udělat něco podobného řekla, že "je schopna, že za sebe neručí, ale dnes by to udělala jen pro svoje potěšení" ..... "o sobě tvrdí, že je silný jedinec, je hrdá na svůj čin, protože takových lidí jako je ona je v naší společnosti dost, ale nikdo se neodváží udělat to co ona, protože jsou zbabělí". Další spoluvězeňkyně - informátorka uvádí: "Na cele si píše poznámky se jmény lidí, kteří jí ublížili, a ty prý předá vyšetřovateli. Sama o sobě říká, že si myslí, že není normální, ale nechce, aby byla prohlášena za nenormální. Sama o sobě prý uvažovala, jestli není schizofrenik".
Na straně druhé i zde ve vězení Olga Hepnarová pokračovala ve svém paranoidním posuzování ostatních lidí. Částečně oprávněném - soudním znalcům sdělila, že okamžitě rozpoznala, že některé spoluvězeňkyně na ni byly "nasazené". Odmítavý a podezřívavý postoj zaujala okamžitě i k pracovníkům Sboru nápravné výchovy. Částečně to potvrzuje i událost, kterou popsala ve svých poznámkách a kterou zde částečně ocituji:
"Stal se mi případ takový: Asi měsíc po své pomstě byla jsem přemístěna do jiné vazby, mezi nové lidi. Dohlížející personál se při první příležitosti na mě sesypal jako hejno sršňů, zahrnul mě pokřikem, urážkami, nadávkami (např. že vypadám jako opice, jak chodím atd.), čili dostala jsem na talíř žrádlo známé. Řekla jsem jim: "Pokud to nevíte, tak já už jsem pomstěná. Tak, jak se ke mně chováte teď, tak jste se ke mně chovali i před 10. červencem, ale předtím jste k tomu neměli důvod, teď ho máte - tak si dejte, kreatury". Přitom tito lidé ode mě vyžadovali pozdrav dobrý večer a dobrý den. Případ uvádím proto, abych vyjádřila, že nade mnou, Olgou Hepnarovou, naprosto už nemáte žádnou moc, neexistuje trest, kterým byste mne mohli potrestat, a nic už horšího, než co bylo, mě nemůže zničit, můžete mě akorát likvidovat psychicky, to je vše. Tím jen dokončíte likvidaci psychickou a morální, o kterou jste se snažili, co jsem živa. Podotýkám, že jste se o to snažili nezávisle na sobě, a v tom je také ono iracionálno vaší nenávisti ke mně: že kdokoliv a kdekoliv to pocítil, dal mi najevo, nebo utvrdil činem přesně stejnou, stejně nepřekonatelnou - bestiální - animální nenávist, jako kdokoliv jiný jinde."
Olga Hepnarová určitě nebyla bezproblémovou vězeňkyní. V podstatě pokračovala ve stejném vzorci chování jako v civilu. Na jedné straně plachá, introvertní, stranící se ostatních, na straně druhé pak paranoidní v posuzování činů a chování jiných lidí, s vlastním žebříčkem morálních hodnot a odmítáním "bezpráví". Když přišla v posledních dnech roku 1973 z Ruzyně na Pankrác, byly zde problémy s vytápěním cel. Topilo se pouze od šesti ráno do druhé hodiny odpoledne. Pak už byla na celách zima. Během několika dnů napsala stížnost adresovanou na prokurátora vykonávajícího dozor nad výkonem vazby, kde mu tento stav popsala. Stěžovala si také na to, že než převedou peněžní konto z jedné věznice na druhou, uplynul většinou měsíc a půl po který zůstával obviněný zcela bez prostředků. Ke stížnosti se připojila i její spoluvězeňkyně.
Myslím si, že celkově snášela vězení, v rámci svého stavu, zpočátku velmi dobře. Už v srpnu 1973 uvedla ve svém dopise adresovaném M.D. - "... píšu Ti jako svobodný člověk. Formálně je tomu jinak.", ale nezdá se, že by na ni kromě nedostatku cigaret doléhaly i jiné věci. Podvědomě určitě pociťovala určité "změny k lepšímu" - styk pouze s omezenou a neměnnou skupinou lidí, konstantní denní režim při kterém nemusela nikoho cizího o nic žádat, dostatek příležitostí k získání sexuální partnerky a v neposlední řadě i pocit určité sounáležitosti k danému společenství, kdy určitě většina spoluvězeňkyň sdílela v době uvěznění negativní náhled na ostatní svět "tam venku". Takhle to vlastně pochopili a následně ve své zprávě interpretovali i soudní znalci, kteří, ač oficiálně (a tehdy i dle názvu) bylo vězení místem, kde se měl člověk "napravit", přece jen podvědomě cítili, že by mělo i "trestat" a vcelku logicky uvedli, že pro Olgu Hepnarovou by "trestem" v plném slova smyslu nebylo.
-(sic)-