Vox populi, vox Dei
Prakticky okamžitě po zahájení vyšetřování byl náměstkem ministra vnitra ČSSR vydán zákaz vydávání jakýchkoliv informací sdělovacím prostředkům a nezainteresovaným osobám. Utajit před veřejností čin takových rozměrů a následků však bylo téměř nemožné a tak se během několika dní o celé události dozvěděli občané nejen z Prahy, ale prakticky z celé republiky. Jelikož se po celou dobu vyšetřování, tedy od 10.7.1973 až do doby konání soudu, objevily v tisku pouze dvě krátké zprávy bezprostředně po nehodě, informace se šířily hlavně ústním podáním. To zapříčinilo, že se občas objevily informace nepřesné, někdy i zcela vymyšlené. Jako v případě korespondenčního lístku, který na adresu Ministerstvo vnitra, Dejvice poslal občan Prahy F. H. a ve kterém, písmem značně roztřeseným a neupraveným, uvedl - "SNB jde s lidem a my kradem s klidem. Tentokrát na Vinohradské. Ještě nevraždíme jako ta frajerka v Dejvicích, 12 lidí a ani muk. Ožralý ou ona na něj dožraná vzala to do pazoury a pronesla a teď bude masakr a byl. 12 lidí mrtvých a fůra zraněných. LIDÉ SE MUSÍ INFORMOVAT. ČEŠI SPOJTE SE", i když zde byl příčinou místy zmateného textu spíše intelekt pisatele než nedostatek informací. I přesto, že datum soudního jednání zveřejněno nebylo, přišlo se k Městskému soudu v Praze na přelíčení podívat velké množství lidí. Většinou měli smůlu - první dny soudu byly pro veřejnost uzavřeny, částečný přístup měli lidé až od třetího jednacího dne. Největší zájem veřejnosti přinesl samozřejmě závěrečný den - vyhlášení rozsudku, kdy museli příslušníci VB vytlačit z budovy "velký počet lidí domáhajících se vstupu do soudní síně".
Jak vlastně tehdy lidé hodnotili čin, který Olga Hepnarová spáchala? Z dochovaných dokumentů lze vyčíst, že názor společnosti byl v podstatě dvojí. Jedna část veřejnosti trestný čin tvrdě odsuzovala a požadovala pro pachatelku nejpřísnější potrestání, druhá část byla přesvědčena o tom, že tak strašný skutek nemohla spáchat duševně zdravá osoba a hledali příčinu, proč k události vůbec došlo. Už během probíhajícího soudního jednání došlo na adresu Městského soudu v Praze několik desítek dopisů z obou táborů. V sedmi z nich pisatelé vyzývali soud k uložení trestu smrti, naproti tomu došlo čtyřicet dopisů ve kterých lidé požadovali, aby trest smrti uložen nebyl.
Po vyhlášení rozsudku odsuzujícího obžalovanou k trestu smrti začaly chodit dopisy, ve kterých pisatelé žádali o milost pro Olgu Hepnarovou. Chodily z celé republiky, nejvíce ovšem z Prahy. V jednom z nich se, mimo jiné, uvádí - "... nevěřím, že člověk, který se dopustí takového činu je normální a odpovídá za své počínání ..... myslím, že společnost nemůže být ohrožena ani když rozsudek nebude vykonán ...". To byl asi nejčastější argument, spolu s věkem odsouzené. Několik dopisů přišlo i ze zahraničí. "Vaše Excelence, mé svědomí mi ukládá napsat tento dopis o milost pro Olgu Hepnarovou. Jsem obeznámen s těmi strašnými skutky, které spáchala v srpnu loňského roku. Vím, že zabila nákladním autem osm osob a vím také, že sama pro sebe žádala udělení trestu smrti ........ Osoby, jakou je i tato žena jsou postižené a naším úkolem je jim pomáhat, léčit je a ne je zabíjet ........ Výrok trestu smrti není dobré řešení, protože je to usnesení z pozice síly ........ Prosím, velice poníženě Vás prosím z celého srdce, dejte této ženě, Olze Hepnarové, milost.", napsal A.L. ze Švýcarska. I na dalším dopise, tentokrát z Peru, je znát, že pisatel M.R.C. byl s případem vcelku podrobně obeznámen. Považoval čin za vraždu, současně však žádal, aby byl život Olgy Hepnarové zachován. Líčil, že Olga Hepnarová utrpěla psychickou krizi jako následek neštěstí. Zkoumal také stav auta, zda byly v pořádku brzdy, jestli nehodu nezavinilo jiné vozidlo a kde skutečně byli chodci. Tvrdil, že Olga Hepnarová trpí schizofrenií s výraznou paranoickou poruchou.
Jeden dopis však nad ostatní vynikal. Osm stránek formátu A4 popsaných hustým strojopisným textem. Velmi zajímavý byl také svým obsahem, nebyla to vlastně žádost o milost, samotný autor S. R., což byl pravděpodobně pseudonym, dokument charakterizoval jako "protest proti rozsudku" a pojmenoval jej Dívka a moc. Pro prosazení své žádosti zvolil specifický způsob zdůvodnění, zřejmě předpokládal, že v tomto případě větší váhu, než poukazování na lidskost a odpuštění, budou mít argumenty vědeckého a politického charakteru. Dokument je cenným svědectvím o tehdejší době, způsobech uvažování a stavu společnosti.
Jeden z důvodů, proč se v celé věci angažuje sděluje autor hned v úvodu: "Je dosti občanů, kteří nezůstávají lhostejnými k nejrůznějším nedostatkům v životě naší společnosti a vystupují proti nim i když předem vědí, že jim to přinese nepříjemnosti. Kdo se však odváží postavit se za vraha? ....... Za dívku, proti které stojí moc, která se pod pláštěm spravedlnosti chystá navždy zastavit tep jejího srdce a svým nevědeckým postojem se bezděčně stává nástrojem lidské omezenosti ....... A přece bezpečně víme, na čí straně by stál odpůrce trestu smrti, buržoasní filosof Bertrand Russel i věčně živý Karel Marx, k jehož učení se náš stát hlásí."
I v dalších částech dokumentu se pak objevují někdy naivní, jindy zase zajímavé a originální myšlenky:
- ... "žádný odborník by se neměl odvážit tvrdit, že 22-letou dívku za 15 či 25 let nelze převychovat" ...
- ... "mnohé údaje známé z tisku nasvědčují tomu, že se nejedná o všední případ vraha, ale o případ velmi zvláštní a ojedinělý, o příslušnici naší mládeže, jejíž osobnost se zcela vymyká normálnosti" ...
- ... "nenávist bez objektivních příčin vzniknout může. Zajímavá na tom je skutečnost, že ani v době roboty za feudalismu nebyly tak příznivé podmínky pro vznik této specifické nenávisti jako v dnešní době socialismu i kapitalismu. Je lákavé alespoň v hlavních thezích se dotknout vysvětlení, ale vymyká se to účelu tohoto odvolání. Tato nezřídka se vyskytující forma nenávisti se nebere na vědomí, buď že je i pro mnohé odborníky jevem neznámým a neobjeveným, nebo se o ní ví, ale její význam se podceňuje a přehlíží i pro některé nepříjemné souvislosti se strukturou společnosti. Projevuje se různými formami, většinou nikoli v podobě trestných činů a jen výjimečně se manifestuje tak vyhraněným a jednoznačným činem jako v případě Olgy Hepnarové. Kdyby dívka spáchala čin za protektorátu a postiženými občany by byli náhodou Němci, u ověnčené fotografie Olgy Hepnarové by dnes stávali pionýři čestnou stráž. Neboť podle Stalinových slov je nenávist k nepříteli citem svatým. Uvedené jen ukazuje, jak za určitých okolností se hodnotí nenávist kladně, záleží jen na objektu citu. Každý ovšem není schopen prožívat silně takový cit a podle něj jednat již teprve ne." ...
- ... "odborníci z oboru psychologie, psychiatrie a sexuologie opomenuli zakončit své posudky konstatováním zdánlivě samozřejmým, totiž že posudky vypracovali podle současného stavu svých vědních oborů a připojit, že není zcela vyloučena možnost odlišného posouzení v budoucnosti, byť sebevzdálenější, při nových objevech a vzestupu jmenovaných vědních oborů" ...
- ... "jak převratné změny mohou nastat v nazírání vědců na určité skutečnosti a to ve velmi krátké době lze uvést na dvou případech z množství obdobných, týkají se kybernetiky a parapsychologie ..... za redakce dvou významných vědců M. Rozentala a P. Judina /laureáta Leninovy ceny/ vydalo Státní nakladatelství politické literatury v roce 1955 Stručný filosofický slovník, v němž čteme v hesle kybernetika: Kybernetika je r e a k č n í p a v ě d a . Je nejen ideologickou zbraní imperialistické reakce, ale i prostředkem k uskutečňování jejích agresivních plánů. Svou podstatou směřuje proti materialistické dialektice, proti moderní vědecké fysiologii, kterou založil I.P. Pavlov a proti marxistickému vědeckému pojetí zákonů, atd. Kybernetika jasně vyjadřuje jeden z hlavních rysů buržoasního světového názoru, jeho nelidskost a snahu přeměnit pracující v součástku stroje, výrobní nástroj a nástroj války /str.242/.
Pouhých osm let stačilo k tomu, abychom se v roce 1963 dočetli v Příručním naučném slovníku akademie věd: Kybernetika je m a t e m a t i c k á v ě d a a dále právě pro tento svůj velmi obecný charakter je ve významném vztahu k vědecké filosofii. Rozvoj a uplatnění kybernetiky je v plném souladu s potřebami komunismu. Má v marxistické filosofii účinný a podnětný, vědecky pravdivý, metodologický a teoretický základ pro svůj vývoj a správný výklad.
Za pouhých osm let tedy kybernetika již není reakční pavěda, ale matematická věda. Kdo by se tedy odážil tvrdit, že za dlouhých šedesát či sedmdesát let, které má Olga Hepnarová před sebou, se její případ nebude jevit ve zcela jiném světle, vzhledem ke skvělým perspektivám stále se rozvíjejících vědních oborů?" ...
- ... "ve jménu Karla Marxe, nepřítele trestu smrti, ve jménu jeho filosofie se chystá pro mladou dívku oprátka. A přece není nic tak cizí marxisticko-leninské filosofii jako strnulost a bezduché lpění na liteře zákona. A přece soud vzal v úvahu posudky znalců bez výhrad i když odbornými posudky vázán nebyl ...... soud při svém rozhodování musí vycházet ze skutečného a současného stavu (psychického zdraví odsouzené - pozn. autora stránek) ......ale dopustil se omylu, neboť nevzal v úvahu, že tou současnou skutečností není pouze diagnóza sama o sobě, ale při komplexním hodnocení je tou současnou skutečností diagnóza s prognózou, které spolu tvoří nedílný celek. A zvláště důležité je to, že prognózu je nutno chápat nejen vzhledem k osobě /osobnosti/ odsouzené, ale též jako prognózu vývoje příslušných vědních oborů, která bude zpětně působit i na diagnózu, kterou může i pozměnit. To znamená, že odborné posudky téhož případu mohou býti v budoucnu odlišné od dnešních a to je pravděpodobné právě v tomto případě, vzhledem k bezesporným zvláštnostem, které jsou patrné již dnes." ...
- ..."vykonáním rozsudku přislušníci naší společnosti dostanou od státu důkaz, že je svými zákony chrání. Někteří z nich pocítí svou morální nadřazenost a uspokojení /podle zásady odvety - talio/. Z toho však nevyplývá prospěšnost vykonání rozsudku pro společnost (autor se v úvodu této části zamýšlí nad otázkou prospěšnosti vykonání trestu smrti nad Olgou Hepnarovou podle zásady "cui prodest" - pozn. autora stránek). Kdybychom připustili, že společnost ze smrti dívky prospěch mít nebude, stačilo by to sice jako důvod k zachování jejího života, ale spokojili bychom se s málem, kdybychom setrvali pouze na tomto tvrzení. Zachování života Olgy Hepnarové je nutností, protože je dokonce společnosti prospěšné ...... kriminalita byla, je a ještě dlouho bude smutnou stránkou civilisace. Nejrůznější kriminologické školy z různých aspektů přistupují k řešení krim. problémů, přičemž první místo mezi nimi zaujímá vědecké studium osobnosti zločince, neboť výsledky výzkumu jeho osobnosti mohou osvětlit dosud temnou a neschůdnou cestu k prevenci zločinu a k převýchově kriminálních osobností. Abychom byli schopni nemoci léčit, musíme je především znát. Lékaři a vědci se nemohou spokojit s pouhým konstatováním či popisem příznaků neznámé, těžko léčitelné nebo dosud nezhojitelné choroby. Kdyby se spokojili jen s tím, dopustili by se přímo zločinu proti lidskosti, neboť by se tím zároveň trestuhodně vzdávali možnosti nalezení léku pro pacienta i záchrany jiných lidských životů. Vytušit nebo vidět něco tam, kde jiní nepozorují nic, je charakteristickou vlastností skutečného vědce. Což nechápete, že má být nesmyslně zničen vzácný objekt pro vědecké bádání o osobnosti zločince, což nechápete, že mladičká dívka vraždící z nenávisti k lidem je někdo docela jiný než otrlý muž vraždící pro peníze nebo u jiných běžných motivů? Případ Olgy Hepnarové pojat komplexně je vzácný ...... a to je dostačujícím důvodem k tomu, aby nebyl zničen jako život abnormálního jedince u kterého známe jen příznaky choroby ...... a můžeme využít možnosti výzkumu její osobnosti z hlediska dalšího dlouhodobého vývoje. Dívka má zemřít. Komu to prospěje? Může si naše společnost dovolit takový luxus a nevyužít této příležitosti k výzkumu? Bylo by to proti jejím vlastním zájmům a budoucnost by rozsudek neoznačila jen jako politovánihodný omyl ...... co nelze vidět a co nelze ohmatat pro mnohé neexistuje. Stejně tak jsou pro mnohé prázdnými větami slova o prospěchu z výzkumu osobnosti odsouzené, zatím co se za nimi může tajit objev, který pomůže zachránit desítky či stovky lidských životů, neboť i v oblasti biologických, sociologických a psychologických věd jsou možné objevy právě tak důležité pro společnost jako rozbití atomového jádra." ...
- ... "tato výzva a protest proti rozsudku smrti nad dívkou Olgou Hepnarovou je i výzvou a protestem Karla Marxe. Nechť jeho slova otřesou svědomím zkostnatělého soudního aparátu a nechť na jeho otázku odpoví. Končím slovy Karla Marxe - jaká je to společnost, která se nedovede hájit jinak než pomocí kata?" ...
V tom samém měsíci jako výše zmiňovaný dokument Dívka a moc, v červenci 1974, pak byl z hlavní pošty v Praze na adresu PRESIDENT LUDVÍK SVOBODA, PRAHA - HRAD odeslán korespondenční lístek bez udání odesílatele. Výrazným tiskacím písmem na něm bylo napsáno - "PANE PRESIDENTE, DEJTE POPRAVIT OSMINÁSOBNOU VRAŽEDKYNI HEPNAROVOU! RESPEKTUJTE ROZSUDEK NEJVYŠŠÍHO SOUDU! JINAK UVIDÍTE REVOLUCI, JAKÁ TU JEŠTĚ NEBYLA. OBČANÉ PRAHA - 7"
-(sic)-