Nezařazené II.
Chata v Olešku
Původně to byla malá zahradní chatka o rozměrech 3 x 3 metry s dvěma okny na východní a jižní stranu a s dveřmi na stranu západní, kterou si Olga Hepnarová pořídila v roce 1971 v zahrádkářské kolonii Pod Berankou v Praze 6 za šest tisíc korun. Nechala ji rozmontovat a převézt na zakoupený pozemek v obci Oleško, okres Praha - západ. Postupně začala celý objekt zvelebovat. Vybetonovaly se základy do výšky skoro půl metru nad úroveň okolního terénu a teprve na ně se chata usadila. Kolem celé strany západní a do poloviny strany severní byla přistavěna uzavřená veranda (chodba, předsíň) široká 1,80 metru s dvěma okny na západní stranu a vchodovými dveřmi na stranu jižní. Až teprve z této verandy se vstupovalo do samotné chaty. Celkový objem zastavěné plochy činil přes dvacet metrů čtverečních. Celá chata včetně verandy byla nově zastřešena sedlovou střechou s malou půdičkou. V době, kdy ji Olga Hepnarová prodala, už byly dřevěné zdi chaty obloženy izolací (heraklit) a připraveny k venkovnímu omítnutí. Dva roky se zde snažila o samostatné bydlení, ale narážela na veliké problémy. Měla pouze malá naftová kamna a v zimních měsících nešla chata pořádně vytopit. Dopravní spojení do Prahy, kam dojížděla každý den za prací, bylo velmi špatné. Nakonec se tedy rozhodla v roce 1973 chatu prodat a vrátit se zpět do Prahy.
Velikou shodou náhod došlo k tomu, že chatě bylo přiřazeno stejné číslo popisné, jaké měla Olga na své trvalé adrese v Konviktské ulici v Praze.
Milost prezidenta republiky
Celkem čtyři žádosti o milost zamítl tehdejší předseda vlády L. Š., který od poloviny roku 1974 zhruba po dobu jednoho roku zastupoval nemocného prezidenta republiky. Jedna žena a tři muži - ve věku 23, 24, 28 a 43 let.
V krátkosti by se postup, jak taková žádost probíhala, dal popsat asi takto - ke každé žádosti předkládalo ministerstvo spravedlnosti kanceláři prezidenta „Zprávu ministra spravedlnosti ČSR“ o daném případu. Již v této zprávě ministerstvo, mimo podrobný popis základních bodů případu, navrhovalo, zda žádost o milost udělit či ne, včetně zdůvodnění. Pověření pracovníci kanceláře prezidenta pak zpracovali a později předložili prezidentu republiky (nebo zastupující osobě) dokument nazvaný „Informace k případu“, který zároveň obsahoval jejich kladný nebo zamítavý postoj k udělení milosti. Konečné rozhodnutí provedl prezident republiky (zastupující osoba).
Přistupoval tehdy předseda vlády k žádosti o milost pro Olgu Hepnarovou stejně jako k ostatním žádostem? Byl pro něj případ něčím neobvyklý?
Pokud tento případ srovnáme například s případem stejně starého Milana D., odsouzeného za vraždu dítěte a popraveného necelý týden po Olze Hepnarové, najdeme rozdíly hned ve třech bodech. Žádost Milana D. byla zamítnuta během 14 dní (což byla obvyklá doba), nad žádostí Olgy Hepnarové přemýšlel předseda vlády 97 dní. Navíc si ještě vyžádal od ministra spravedlnosti k výše uvedené zprávě dodatek. A nakonec, nad rámec běžných zvyklostí, napsal k milosti vlastnoručně své vyjádření, což opravdu nebylo obvyklé. Zpravidla se pouze parafovalo rozhodnutí o udělení nebo neudělení milosti.
Zpráva v tisku
V průběhu roku 1975 obdržel Městský soud v Praze dopis, ve kterém pisatel požadoval informaci o tom, zda k popravě Olgy Hepnarové vůbec došlo. Jako důvod svých pochybností uvedl fakt, že se o provedené exekuci nikde v tisku nedočetl. Jaké tedy bylo pravidlo, bylo-li vůbec, pro zveřejňování zpráv tohoto typu?
Monopol, jako tiskový orgán strany, mělo určitě Rudé Právo. Ještě dlouho po roce 1948 noviny plnily spíše agitační než zpravodajskou funkci a do této koncepce samozřejmě informace o kriminalitě a následných trestech moc nezapadaly. Prakticky až do šedesátých let se tedy zprávy tohoto typu v Rudém Právu nezveřejňovaly. Výjimkou byl například případ Václava Mrázka. Tehdy noviny informovaly o jeho zatčení, později o zahájení soudu i o vyneseném rozsudku. Mrázek byl popraven v neděli 29.12.1957 a krátká zpráva o provedené popravě vyšla hned na druhý den (většina pramenů mylně uvádí datum Mrázkovy smrti 30.12.1957, popraven však byl skutečně o den dříve).
Od roku 1966 již Rudé Právo přinášelo na straně dvě v rubrice "Černá kronika" nebo v samostatném článku zprávy tohoto druhu poměrně pravidelně. Nic nenasvědčuje tomu, že by na tyto informace byla uplatňována nějaká cenzura, málokdy se ovšem objevily, pokud byla současně otisknuta nějaká politicky významná zpráva (o probíhajících sjezdech strany, různých politických výročích, narozeninách či úmrtích komunistických politiků, atd.). Dalším důvodem pak mohlo být to, že redakce o vykonaném rozsudku nevěděla nebo ho opomenula uveřejnit. Například v roce 1966 noviny přinesly zprávu o politicky i společensky citlivých případech - popravě vojenských zběhů A.P a V.C. a popravené ženě I.Č., nepřinesly však žádnou zprávu o posledním popraveném toho roku - P.M. z Ostravy, jehož případ nebyl ničím výjimečný. V roce 1974 byl vykonán jediný rozsudek smrti, veřejnost o jeho provedení informována nebyla. V roce 1975 byla zveřejněna informace o provedené exekuci na P.R., což byl případ s politickým podtextem, otisknuty byly i zprávy o popravách dvou vrahů dětí - M.D. a V.B.. O první provedené exekuci toho roku, popravě Olgy Hepnarové, však noviny nenapsaly. Nedá se však s určitostí tvrdit, že tomu tak bylo z důvodu neobvyklosti motivu nebo faktu, že odsouzená byla mladá žena.
Obdobným způsobem pak Rudé Právo informovalo o vykonaných rozsudcích až do poslední uskutečněné popravy v roce 1989. Jedinou změnou bylo, že od počátku osmdesátých let se místo celých jmen uváděly pouze iniciály odsouzeného (naposledy byl celým jménem uveden v roce 1979 odsouzený R.B., jeden z aktérů politicky citlivé kauzy bratranců Barešů z případu Pomezí). U posledních tří popravených se už ale k uvádění plných jmen redakce opět vrátila. Ale ani tehdy noviny nepřinesly informace ke každé provedené exekuci. V roce 1985 Rudé Právo zveřejnilo zprávy o dvou vykonaných popravách ze čtyř, v roce 1986 pak ze tří uskutečněných poprav informovalo pouze o případu několikanásobného vraha L.H.. Půl roku předtím proběhla, bez nějaké zmínky v tisku, poprava M.S., o jehož případu bezprostředně po jeho zatčení detailně informovala ČST v pořadu Aktuality - hostem ve studiu byl tehdy jeden z vyšetřujících kriminalistů, takže o nějakém informačním embargu se zde mluvit rozhodně nedalo.
Neuveřejnění zprávy o výkonu trestu smrti vykonaném na Olze Hepnarové pak tedy pravděpodobně nebylo vedeno snahou tento skutek utajit. Byl to prostě jen jeden z rozsudků, o kterém se nenapsalo.
"Bratr" Olgy Hepnarové
10.4.1974, tedy necelý týden po vynesení rozsudku nad Olgou Hepnarovou, dostavil se na podatelnu NS ČSR v Praze mladý, tehdy 27-letý muž a zanechal zde "PODÁNÍ v záležitosti vedené u Městského soudu v Praze pod č.j. 1T8/74". Dokument měl čtyři hustě popsané stránky a bylo to v podstatě odvolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6.4.1974. Úhledným písmem, bez gramatických chyb a trochu, i na tu dobu zvláštní, jakoby z minulého století vytrženou češtinou, pisatel vlastně jako vůbec první zareagoval na zmiňovaný rozsudek. K údivu vedla nejen rychlost podání, ale i fakt, že obdobný postup si mohla dovolit jen velice úzká skupina lidí - kromě samotné odsouzené a jejího obhájce to bylo několik rodinných příslušníků a příbuzných ve vztahu přímého pokolení vůči odsouzené. Vysvětlením pak byly hned úvodní věty tohoto dokumentu.
"Tímto jest podáváno odvolání proti rozhodnutí t.zv. "Městského soudu v Praze" učiněnému jako "rozsudek" dne 6.4.1974, v záležitosti sestry L. Hepnara (nar. ....), Olgy Hepnarové (nar. 30.6.1951), to jest zálež. č.j. 1T8/74.
K výše uvedenému rozhodnutí učiněnému v zálež. č.j. 1T8/74 jest v poznámkách poznamenáváno následující:
Za prvé jest pokládáno za nutné poznamenati, že čin, který Olga Hepnarová provedla a který jest ve výše uved. zálež. č.j. 1T8/74 projednáván jest nepochybně velmi vážného charakteru.
Za druhé však jest pokládáno za nutné poznamenati, že při projednáváních výše uved. zálež. č.j. 1T8/74:
Za:
A.) Nebyly vzaty v úvahu pohnutky, tedy motiv vedoucí Olgu Hepnarovou k provedení onoho tragického činu.
B.) Nebylo vzato v úvahu, že člověk normálně uvažující a jsoucí plně při smyslech před takovýmto činem i při takovémto činu - by se v krajním (tedy akutním) případě mstil toliko těm lidem, kteří mu ublížili a nikoliv nevinným, tedy těm, kteří mu neublížili nebo o kterých neví, zda mu ublížili, z čehož nesporně vyplývá, že Olga Hepnarová nebyla před činem i při činu plně při smyslech, jakož při smyslech (tedy normálních) plně nebyla ani při projednáváních, kupříkladu hlavním líčení, což vyplývá z odpovědí Olgy Hepnarové, jejichž znění přinášel veřejnosti denní tisk.
Za třetí jest pokládáno za nutné poznamenati, že jest samozřejmé, že nějaká účinná opatření proti nenormálním stavům myšlení Olgy Hepnarové (které se u ní projevují od mládí) musí býti učiněna a to v prvé řadě v zájmu ochrany řádné lidské společnosti a pak pochopitelně i v zájmu eventuelního duševního uzdravení Olgy Hepnarové, pokud by to bylo v možnostech lékařské vědy.
Za čtvrté jest pokládáno za nutné poznamenati, že řešiti záležitost Olgy Hepnarové podle rčení oko za oko zub za zub, by v tomto jejím případě nebylo vhodné a porovnáme-li pohnutky, které dohnaly Olgu Hepnarovou k provedení onoho tragického činu s pohnutkami vedoucími loupežného vraha ke spáchání loupežné vraždy, pak jest tedy motiv zločinu loupežné vraždy mnohem odsouzeníhodnějším než je motiv činu Olgy Hepnarové, ježto loupežný vrah se chce svým činem obohatiti a ještě zabíjí, kdežto Olga Hepnarová nezabíjela z tak nečestného a nízkého důvodu jako jest loupež a přesto jest vůči ní prosazován nejpřísnější postih, tedy mnohem přísnější postih než jaký bývá v současné době prosazován proti loupežným vrahům.
Závěr "Odvolání"
V závěru tohoto "Odvolání" jest žádáno, aby výše uvedená záležitost Olgy Hepnarové byla posouzena z hlediska tohoto "Odvolání" a aby tedy rozhodnutí, to jest t.zv. "rozsudek Měst. soudu v Praze" ze dne 6.4.1974 v zálež. č.j. 1T8/74 byl zrušen a místo něj aby bylo učiněno rozhodnutí ve smyslu tohoto "Odvolání", obzvláště pak jeho: poznámky za druhé za A a za B, pozn. za třetí a pozn. za čtvrté a samozřejmě i ve smyslu pozn. za prvé.
Za vyřízení, jaké jest požadováno v tomto závěru tohoto "Odvolání", by Vám pak byly vděčny: řádná lidská společnost, pochopitelně bratr Olgy Hepnarové L. Hepnar podávající tuto písemnost a jednou v budoucnu snad i Olga Hepnarová, která jest ještě velmi mladá a života tedy mnoho neužila a snad bude naděje, že někdy v budoucnosti by svůj přístup k životu pozměnila a pak by se snad pokusila řádné lidské společnosti alespoň nějak vynahraditi to, co jí tragického způsobila, a tak snad nebude zapotřebí, aby k mnoha raněným a k osmi mrtvým přibyl ještě devátý mrtvý, i když to jest právě ten, který se těžce provinil, činíce tak ovšem pod vlivem svých nešťastných pocitů ve spojení se svým jistě nenormálním myšlením, které bohužel u Olgy Hepnarové doposud trvá.
S díky předem za kladné vyřízení a s pozdravem
V Praze 10.4.1974 L. Hepnar
Zvláštní dokument. Nezvyklou formu a obsah pak mohla částečně osvětlit adresa současného pobytu, kterou pisatel připojil pod své nacionále - psychiatrická léčebna Bohnice. To však nic neměnilo na faktu, že se soudy a vyšetřující orgány touto záležitostí zabývat musely. Prvním krokem bylo obeslání PL Bohnice, zda se osoba daného jména u nich v léčebně nachází. Obratem přišla kladná odpověď - "ano, je u nás v léčení a bude zde pravděpodobně ještě delší dobu".
Začalo tedy zjišťování, kým L. Hepnar vlastně je, zda jeho tvrzení o příbuzenském poměru k Olze Hepnarové mají reálný základ.
Po několika týdnech se prověřování údajů k osobě L. Hepnara ukončilo a Nejvyšší soud ČSR mohl na svém neveřejném zasedání dne 21.června 1974 přijmout toto
U s n e s e n í
Nejvyšší soud ČSR rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. června 1974 o odvolání podaném ve prospěch obžalované Olgy H e p n a r o v é - L. Hepnarem proti rozsudku městského soudu v Praze ze dne 6.4.1974 sp.zn. 1 T 8/74 t a k t o :
Odvolání s e z a m í t á , ježto bylo podáno osobou neoprávněnou (§ 253 odst. 1 tr.ř.).
O d ů v o d n ě n í
Napadeným rozsudkem městského soudu v Praze byla obžalovaná Olga Hepnarová podle § 219 tr.zák. pro trestný čin vraždy dílem dokonaný, dílem nedokonaný a pro pokus trestného činu poškozování cizí věci podle § 8 odst. 1, § 257 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr.zák. k výjimečnému trestu - trestu smrti. Po vyhlášení odsuzujícího rozsudku a poučení o odvolání obžalovaná výslovně prohlásila, že se neodvolává a odvolávat nebude (§ 250/1 tr.ř.).
Podle ustanovení § 247 odst. 2 tr.ř. mohou ve prospěch obžalované napadnout rozsudek odvoláním kromě obžalované a prokurátora též příbuzní v pokolení přímém, za určitých předpokladů, které však v daném případě splněny nejsou, též zákonný zástupce obžalované.
Odvolatel L. Hepnar takovou osobou, o nichž byla zmínka, není.
Nejvyšší soud ČSR z obsahu procesního spisu, zejména z údajů obžalované a jejích rodičů, jakož i z výslovného prohlášení uvedeného v písemném odvolání matky obžalované MUDr. Anny Hepnarové zjistil, že odvolatel L. Hepnar příbuzným obžalované n e n í . Není tudíž oprávněn odvolání ve prospěch obžalované podat. Z toho důvodu bylo toto odvolání zamítnuto jako odvolání podané osobou neoprávněnou, aniž bylo třeba v tomto případě postupovat ve smyslu ustanovení § 254 odst. 1 tr.ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e n í stížnost přípustná.
V Praze dne 21. června 1974 JUDr. V. G. v.r.
V chorobopisech Olgy Hepnarové z PL Opařany se uvádí, že narození Olgy byl třetí porod její matky (Miroslav D. ve svém elaborátu "Život, fakta, svědectví" píše o čtyřech porodech, zde bych to však považoval spíše za informaci pisatelem špatně pochopenou, zkreslenou - pozn. autora), je však doloženo, že první dítě paní Hepnarové zemřelo. Je tedy naprosto prokazatelné, že Olga Hepnarová měla pouze jednoho sourozence - a tou byla sestra Eva.
-(sic)-