Vyšetřování
Samotné vyšetřování činu, který Olga Hepnarová provedla, nebylo moc složité. Alespoň tedy z kriminalistického hlediska. Na první pohled banální dopravní nehoda, takových se denně odehrají desítky.
"Udělala jsem to schválně", jednoduchá věta, která z obyčejného vyšetřování udělala akci, do které se postupně zapojovaly špičky tehdejších bezpečnostních orgánů. A nejen bezpečnostních.
K prvnímu vytěžení zadržené ze strany Bezpečnosti došlo již pár minut po nehodě na MO VB Praha 7 v ulici Františka Křížka. Prováděl ho řadový příslušník oddělení, který byl na místo nehody vyslán svým nadřízeným a po návratu zpět na služebnu začal zadrženou vytěžovat. Je až neuvěřitelné, jaké množství informací (Olga Hepnarová popsala nejen průběh celého dne od rána až do nehody, ale i události předchozího dne - svržení Trabantu, cestu s příslušníky VB jejich autem na Slapské přehradě, zdůvodnění činu) se podařilo během relativně velmi krátké doby získat (z časového plánu toho dne, vytvořeného na základě dokumentů detailně popisujících čas a délku jednotlivých úkonů vyplývá, že vytěžení probíhalo přibližně patnáct, maximálně pětadvacet minut, včetně zjištění a ověření generálií). Jako by zadržená odříkala předem připravený a naučený příběh. Během několika minut proběhlo množství telefonátů mezi samotnou služebnou, nadřízenými orgány a politickou správou na různé úrovni. Rozhodlo se o převezení zadržené na lékařská vyšetření (psychiatrie, zkouška na alkohol a návykové látky) a také o tom, že vyšetřování a další koordinaci ostatních úkolů převezme "město". Z původního výslechu (vytěžení) se tedy sepsal Úřední záznam a první oficiální výslech proběhl toho dne až na odboru vyšetřování OV VB Praha - město v Konviktské ulici, tedy v ulici, kde Olga Hepnarová prožila většinu svého dosavadního života.
Na základě množství dokumentů se dá odvodit, že vyšetřování probíhalo ve třech "vlnách", vždy za účelem vyvrátit nebo potvrdit určitý předpoklad či zadání. První, a v té době určitě nejzávažnější, otázka zněla - byl čin Olgy Hepnarové motivován politicky a byla členkou nějaké organizované skupiny? Do vyšetřování se, mimo vyšetřovací skupinu mjr. Z., okamžitě zapojila i Státní bezpečnost. V podstatě to byla ona, na které ležela hlavní tíha vyšetřování v prvních dnech, i když samozřejmě v součinosti se skupinou mjr. Z.. Prověřovalo se množství poznatků (např. v souvislosti s nezákonným jednáním, které mělo probíhat při setkávání mladých lidí na její chatě v Olešku), lustrovala se jak samotná O. H., tak osoby z jejího okolí.
Ve chvíli, kdy se podařilo jednoznačně vyvrátit, že by čin měl politický charakter, začali vyšetřovatelé pracovat na druhé otázce - provedla Olga Hepnarová svůj čin (teď už posuzovaný jako čistě kriminální) skutečně sama a po vlastní úvaze, nebo jí s přípravou někdo pomáhal, popřípadě ji k činu navedl? Objasnění této otázky již bylo na vyšetřovací skupině MS VB, vyšetřování stále probíhalo ve spolupráci s dalšími složkami - Státní bezpečností, Sborem nápravné výchovy, atd.
Protože ani pro tuhle vyšetřovací verzi se nepodařilo zjistit nic podstatného, co by ji podporovalo, začali kriminalisté pracovat na shromáždění co největšího množství důkazního materiálu k osobě pachatelky za účelem zjištění motivu činu a její způsobilosti k trestní zodpovědnosti za něj. Jeden ze způsobů, jak tyto informace získat byly samozřejmě i výslechy Olgy Hepnarové.
Oficiální výslechy byly celkem tři a konaly se vždy v určité fázi případu - první byl ihned po činu, druhý po obdržení dopisů redakcemi Svobodného slova a Mladého světa, třetí po obdržení informací o případu Zábrodí.
První výslech proběhl 10.7.1973 v době od 17.45 hod. do 22.20 hod.. Po úvodním zjištění základních generálií byla zadržené sdělena informace o zahájení stíhání a stručně bylo zdůvodněno proč. V první fázi výslechu se vyjadřovala nejprve ke své osobě - zmínila se o rodičích a prakticky pouze vyjmenovala kam chodila do školy a kde byla postupně zaměstnána. Uvedla informaci o svém léčení v Opařanech a také o tom, že měla soudní spor s bývalým zaměstnavatelem a byla odsouzena za černou jízdu. Neopomněla zdůraznit, že zdravotně se cítí naprosto v pořádku.
K věci samotné pak stručně popisovala některé události, které se staly před činem (prodej chaty, dovolená), obsáhleji pak svržení svého automobilu Trabant v prostoru Slapské přehrady, jízdu autem s příslušníky VB vracejícími se z oslavy, cestu ze Slapské přehrady na ubytovnu Malešice. Vcelku podrobně popsala průběh posledního dne (v devět hodin odešla do půjčovny pro vozidlo, předání vozidla, zkušební jízda, odpočinek na parkovišti zhruba do jedné hodiny a pak již popis samotné nehody), ve dvou větách se snaží uvést i důvody, které ji k činu vedly. Celý výslech je tak trochu zmatený a skáče se od jednoho tématu ke druhému. Po několika hodinách byl výslech přerušen a pokračoval příchodem prokurátora. To už se mluvilo prakticky pouze o důvodech a postojích Olgy Hepnarové k činu. Uváděla, jak byla (dle svých slov) často společností bezdůvodně a opakovaně verbálně i fyzicky napadána, až se cítila jako zcela odlišný člověk. Proto téměř deset let plánovala pomstu společnosti. Na závěr výslechu bylo proti Olze Hepnarové vzneseno obvinění a zároveň vydáno usnesení, na jehož základě byla vzata do vazby, což bylo odůvodněno obavou, že by se mohla vyhýbat trestnímu stíhání a pokračovat v trestné činnosti. Olga Hepnarová s zápisem výslechu souhlasila, pouze poopravila vyšetřovatele v tom, že uvedla termín "americký rasismus" a nikoliv "americký nacismus", jak zapsal vyšetřovatel.
Druhý výslech se konal 13.7.1973, den poté, co redakce Mladého světa a Svobodného slova obdržely dopisy napsané Olgou Hepnarovou. Trval celý den, prováděla jej jiná skupina vyšetřovatelů a byl dosti obsáhlejší a podrobnější než výslech první. Zadržená zde vcelku podrobně líčila svůj osobní život od dětství, popisovala vztahy s rodiči, sestrou, babičkou, spolužáky, učitelem a kamarády. Hovořila o častém a silném fyzickém trestání od otce a celkovou domácí atmosféru, která u nich v rodině panovala, hodnotila jako nenormální. Děti ve třídě ji sice počastovaly přezdívkami jako "Dračice" či "Spící panna" ("měla jsem takovou divnou chůzi, jako když spím"), celkově však školní docházku do šesté třídy hodnotila kladně, snad s vyjimkou učitelky L. F., která podle ní "nebyla žádný pedagog vhodný pro malé děti". Učitelka prý byla vznětlivá a často se rozlítila. Na zadrženou si údajně vypěstovala osobní nevraživost. Postupně se chování ostatních (spolužáků, učitelů, tzv. veřejné ulice) začalo negativisticky stále stupňovat, takže se jí zhoršil prospěch a do školy chodila jen silou vůle. Krátce popsala jeden, pro ni tehdy typický den - "Ráno jsem již vstávala se strachem, co zase ten den zažiji, co zase kdo bude proti mně mít. To jsem již byla nervózní a proto jsem i špatně snídala. Pak jsem šla do školy, kam jsem šla strašně nerada a se strachem, pak se ve škole stalo, že se mi celá třída i s učitelem za něco vysmívala, za nějaké moje chování a bylo to někdy vyprovokováno samotným učitelem. Tak tedy jsem ve škole takto trpěla a potom, když škola skončila, odcházela jsem domů, odpoledne jsem měla soukromé hodiny třeba na klavír a na němčinu, kam jsem chodila velice nerada, protože jsem po ulici a v tramvaji potkávala spoustu nepříjemných lidí, kteří byli stejného charakteru, jako ve škole a doma. Například jsem šla z hodiny klavíru po chodníku, v ruce jsem držela tašku a najednou mne zcela náhodně jdoucí kluk proti mně kopl mezi nohy. Dále jsem pak jela například tramvají a tak nějak ledabyle jsem ukázala průvodčímu legitimaci a on se na mne rozeřval, že jsem princeznička a abych mu tuto legitimaci ráčila ukázat pořádně. Také jsem nechodila dost dobře oblečena pro společnost. Sice čistá jsem byla, ale šaty jsem nosila nevhodné, prostě nehodily se tam, kam jsem chodila. Tak toto je takový příklad neustálého příkoří, které se mi od společnosti dostávalo a to neustále, každý den. Vždy jsem s úlevou spočinula na místě, kde nebyli žádní lidé, když jsem byla sama doma. Nikdy jsem společnost nevyhledávala a byla jsem raději sama".
Dále zadržená sdělila, že právě pro tyto důvody si chtěla v sedmé třídě vzít život. Popisovala svůj pobyt na psychiatrické klinice Pod Petřínem, kam byla po neúspěšné sebevraždě převezena a následný pobyt v DPL Opařany. Po ukončení školní docházky nastoupila do učebního oboru umělecký knihař a po vyučení odjela pracovat do Chebu. Zde vystřídala několik zaměstnání a poté se vrátila zpět do Prahy (ocitla se na konci svých sil a nevěděla, co dělat dál, přijel pro ni otec a odvezl ji domů).
Dále uvedla, že si v roce 1970 udělala řidičský průkaz a v roce 1971 zakoupila v zahrádkářské kolonii Pod Berankou za Kčs 6.000,- malou chatku a nechala ji rozebrat a znovu postavit v Olešku. Chatku vlastnila až do února 1973, kdy ji prodala za Kčs 33.000,-. Jako své záliby uvedla motorismus a literaturu (oblíbení autoři - Freud, Nezval, Rilke, Sartre, atd., nejraději měla odbornou literaturu z oborů psychiatrie a psychologie). Nakonec "shrnula", že pro tyto všechny důvody se tedy rozhodla pomstít společnosti, tedy všem lidem za to, jak se tato společnost k ní chovala "bestiálně" a jak jí zničila život. Uvažovala o třech možnostech pomsty: 1) zničit větší množství lidí podkopáním železničních kolejí aby vykolejil vlak 2) dát třaskavinu do veřejné místnosti, kde by bylo větší množství lidí 3) opatřit si ilegálně zbraň a tu pak použít někde na ulici k zastřelení co největšího počtu lidí.
Nakonec se však rozhodla realizovat plán své pomsty za pomoci automobilu. Začala plánovat podrobnosti pro uskutečnění tohoto plánu - kde si vozidlo vypůjčí, výběr místa činu, atd..
Závěrečná část výslechu se věnovala popisu samotného činu, stejně jako v předchozím výslechu, jen daleko podrobněji. Poprvé přijela ke stanici elektrické dráhy kolem 13.30 hod., ve stanici však stála tramvaj, byly tam auta a málo lidí. Proto stanicí jen projela a znovu se vrátila o několik minut později.
Ke konci prohlásila, že její čin nebyl ze zoufalství, ale ze zdravého rozumu a že toho v žádném případě nelituje. Došla k závěru, že již neexistuje možnost najít si jiný způsob života, protože takový neexistuje, protože jí nebylo dáno žít jako ostatní lidé. Svůj čin by již neopakovala, ale kdyby žila dalších 22 let a lidé by se k ní chovali stejně, něco podobného by provedla znovu. Úplně na závěr požádala, aby byly do protokolu uvedeny jména lidí, kteří jí ublížili ze společnosti nejvíce - byly to jména otce, matky a sestry. Výslech byl skončen v 15.30 hod..
Text jednoho z dopisů zaslaných redakcím, konkrétně redakci časopisu Mladý svět. Dopisy napsala dva, první byl adresován redakci Svobodného slova. Nebyly úplně totožné, jedna pasáž byla vynechána, jiné mírně pozměněny. Dle mého soudu dopis pro redakci Mladého světa vznikl jako pojistka, aby se alespoň některý z dopisů k novinářům dostal:
Vážení,
prosím, abyste přijali tento list jako dokument. Byl napsán na obranu proti případnému znevážení a zesměšnění mého činu, také jako poukázání na to, že jsem člověk pohybující se dosud v mezích duševní normy.
Jmenuji se OLGA HEPNAROVÁ. Narodila jsem se 30.6.1951 v Praze. Pocházím z rodiny pracující inteligence, otec je bankovní úředník v důchodu a matka zubní lékařka. Mám jednu sestru, Evu, nar. 1949 v Praze. Je knihovnice. Vychodila jsem 9 tříd ZDŠ, poté jsem se vyučila v oboru umělecký knihař. Od roku 1970 pracuji jako řidič z povolání. Mám kvalifikaci řidiče III. třídy, dva a půl roku praxe - z toho na NA 10 měsíců. Jsem zaměstnána v podniku Pražské komunikace, Praha 7, Bubenská 8, záv. 02. Jezdím zde bez nehody. Ještě má adresa: Praha 10, Plaňanská 524, pension OPBH, pok. č. 502/II.
Po tomto nutném představení přecházím k věci.
Dnes, dne 8.7. ukradnu autobus a plnou rychlostí vjedu do davu lidí. Stane se to pravděpodobně v Praze 7 na PKOJF.
Oprava: vůz bude služební 706 R cisterna, místo libovolné a datum též
Zaviním smrt x lidí. Budu souzena a potrestána.
A toto je má zpověď (nevěřím-li v kněze ani v lékaře, stále ještě věřím, že se najde aspoň jeden poctivý novinář).
Do třinácti let vyrůstám v pařátech tzv. dobré rodiny. Jsem bita a týrána - hračka dospělých a oběť školních dětí (a navždy už outsider mezi vrstevníky). Mám přezdívky: DRAČICE, MUMIE, TARZAN, NALOMENÝ ANDĚL, KAMENNÝ KVÍTEK, SPÍCÍ PANNA, NÁŠ MILÁČEK a pod. Moji trapiči jsou nemilosrdní. Jsem zrůdný člen stáda a černá ovce rodiny. Pokud má paměť sahá jsem osamělá. Nemám přátele a nikdy mít nebudu. Upadám v zoufalství a výsledek: útěky. Útěky ze školy, z domova, ze života (1x). Potom opět zařazena (13 let) do nesnesitelného života plného ponižování, výsměchů a křivd. V dětské léčebně v Opařanech poznávám nevědomost a zbytečnost (pro mě) psychiatrické vědy. Končím školní docházku. Po dobu učení rasizmus polevuje, ale jako řidička z povolání opět bojuji (předsudky atd.). Na podzim 1971 odcházím bydlet do chaty, kterou jsem postavila téměř sama za své peníze. Je to symbol mého osamělého boje. Za rok a půl na to, na pokraji svých sil, odcházím bydlet do podnikové ubytovny, penzionu, který se ukáže být nestvůrným babylonem, kde lze však také přežívat.
A toto jsou náhodné poznámky z různých let.
Jsem zubožená jako poslední narkoman. Ano. Ale kde jsou mé drogy? Kde? Kde je to, co mě drží nad vodou
Veškeré city na pokraji vyčerpání i naděje už na dně. A nalomený anděl nezlomen.
Proč to dělám. Aby si uvědomili, kde končí bezmocnost jednotlivce.
Jsem v horším postavení než americký černoch. Proč? Protože jsem sama.
Tisíckrát jsem byla lynčována. Uvedu příklady:
- otcem Antonínem Hepnarem
- vylákána do sprch a tam do krve zbita (Opařany 1965)
- skupinou známých i neznámých chlapců urážena a zkopána mezi nohy (11 let, na chodbě mého domu)
- na veřejné ulici zbita stejně starou dívkou (10 - 11 let u Betléms. nám.)
- v knihařské dílně tělesně napadena vedoucím s. Ch. (Cheb, 1969) a verbálně
- x krát nevybíravými slovy je mi dáváno na vědomí, že jsem ubožák, který nemá ve společnosti slušných lidí co dělat (podotýkám, že jsem byla od narození zdravá, duševně i tělesně !!)
- x krát mě kolemjdoucí míjí a plivají, na zem i po mě (na veřejné ulici, ČSSR)
- ve všech zaměstnáních jsem veřejně špiněna a pomlouvána, vysmívána, ponižována, snad kromě PK, kde se mnou jednají oficiálně slušně.
Bilance osobní. Jsem sexuální mrzák. Neschopná navázat a vytvořit kloudný lidský vztah. Jsem zničený člověk. Člověk zničený lidmi. Mám tedy na vybranou: zabít sebe nebo zabít druhé. A rozhoduji se takto.
OPLATIT SVÝM NENÁVISTNÍKŮM. Kdybych odešla jako neznámý sebevrah, bylo by to pro vás příliš laciné.
A protože společnost je tak velký suverém, že není schopna sama sebe odsoudit, bývá souzena soukromě. Někdy je potrestána, někdy jen šokována. Můj rozsudek zní:
Já, Olga HEPNAROVÁ, oběť vaší bestiality, odsuzuji vás k trestu smrti přejetím a prohlašuji, že za můj život je x lidí málo. - Acta, non verba -
A nakonec mám jedno směšné přání. Páni novináři, prosím, oznamte to veřejnosti. Možná, že by to zajímalo i spisovatele Branalda, až bude psát příští knihu o dnešních zločincích.
Děkuji.
V Praze .7.73 Olga Hepnarová
-(sic)-
Třetí a poslední výslech Olgy Hepnarové se uskutečnil 6.11.1973. Byl rozdělen na dvě části, první trvala zhruba hodinu, od 9.45 hod. do 10.50 hod.. V této části se velice stručně postupně zrekapitulovalo vše, co zaznělo v předchozích výsleších a obviněná byla dotazována, zda k tomu má co dodat. Ve druhé části výslechu pak vyslýchající pokládal otázky, které se týkaly druhého trestného činu, z něhož byla Olga Hepnarová obviněna - případu požáru rodinné usedlosti v Zábrodí. Obviněná popsala, jak s pomocí benzínu a novin založila požár v úmyslu tuto usedlost zničit. Požár však byl záhy zpozorován a uhašen, takže vznikla škoda jen cca Kčs 100,-. Jako důvod pro tento čin uvedla pomstu rodičům, hlavně otci (údajně vznikaly kvůli této usedlosti mezi rodiči neustálé rozpory a mrzutosti). Druhá část výslechu trvala necelou hodinu a celý byl ukončen v 11.50 hod..
Poslední výslech prováděl osobně šéf vyšetřovací skupiny mjr. Z.. Ten sice vedl i předchozí výslechy, ale prostřednictvím svých podřízených kolegů z vyšetřovacího týmu. Jeho přítomnost také naznačovala, že kriminalisté již brzy případ uzavřou. K osobě mjr. Z. jedna poznámka - bylo asi překvapením, že vyšetřováním tohoto, z pozice kriminalistů jednoduchého případu, bylo pověřeno největší eso tehdejší československé kriminálky. Dle mého osobního názoru to bylo proto, že v počáteční fázi panovaly obavy, zda Olga Hepnarová nebyla členem nějaké organizace či skupiny, později, po vyloučení tohoto podezření, byl případ mjr. Z. ponechán, aby ho zastřešoval svou velikou profesní autoritou. Pouze kriminalista jeho formátu tak mohl dělat rozhodnutí, jakým bylo například usnesení o zamítnutí návrhu obhájce JUDr. T. (mimochodem člověka velice erudovaného, promovaného psychologa a soudního znalce) ve věci provedení revizního posudku z důvodu zákonného pochybení soudních znalců při vypracování soudněznaleckého posudku z oboru psychiatrie a psychologie, i když jej obhájce prohlásil za vadný a způsobem provedení neodpovídající požadavkům na znalecký posudek.
Jednou z možností, která by vedla k získání informací, bylo i nasazení informátorů z řad spoluvězeňkyň s kterými Olga Hepnarová sdílela celu. A i z těchto zpráv je patrné, že vyšetřovatelé si k Olze Hepnarové, která je většinou intelektuálně hodně převyšovala, cestu nenašli. K objasnění tohoto případu to však ani nebylo, z kriminalistického hlediska, nutné.
Vyšetřování trvalo přesně na den pět měsíců, skončilo 10.12.1973. O týden později poslal vyšetřovatel mjr. Z zprávu o skončení vyšetřování do věznice Ruzyně. Ve zprávě zároveň věznici informoval o tom, že byl Městské prokuratuře v Praze podán návrh na konečné opatření.