Olga Hepnarová 30.6.1951 - 12.3.1975

     Hlavní líčení u Městského soudu Praha v trestní věci proti obžalované Olze  H e p n a r o v é  začalo 2. dubna 1974 v 8.00 hod.. Na svá místa usedli předseda senátu JUDr. Rojt a další čtyři soudci, oba prokurátoři, obhájce obžalované, zapisovatelka, soudní znalci mimo MUDr. D., který se dostavil později, někteří svědci, poškození a jejich právní zástupci a zmocněnci. Z vazby byla předvedena obžalovaná Olga Hepnarová. Předseda senátu soudu sdělil, že ostatní svědci a znalci byli předvoláni na pozdější dobu. Dále konstatoval, že lhůta k přípravě na hlavní líčení byla zachována, dotazem na obžalovanou, obhájce a prokurátora bylo zjištěno, že zákonná pětidenní lhůta k přípravě od doručení předvolání byla zachována. Předseda senátu dále sdělil, že podle § 201 odst.1 tr. řádu soud učinil opatření proti přeplňování soudní síně a přístup je pouze na vstupenky.

V úvodu jednání se četly nároky jednotlivých poškozených (občanů i podniků). 

Slovo dostal prokurátor a přečetl obžalobu, následoval výslech obžalované k obsahu obžaloby a nároku na náhradu škody (dostavil se i dr. D, aby byl přítomen spolu s dalším znalcem a znalkyní výslechu obžalované). Obhájce požádal, aby vzhledem k specifickému způsobu výpovědi obžalované byla její výpověď doslovně protokolována, po tiché poradě bylo vyhlášeno usnesení, že protokolace výpovědi obžalované bude prováděna ve smyslu § 55 tr.řádu a kromě toho bude výpověď obžalované zachycována na magnetofonový pásek.
Před soud předstoupila obžalovaná Olga Hepnarová a k dané věci udala:

"Chtěla bych nejprve vylíčit situaci, ve které se v současné době nacházím. Jako příklad bych chtěla uvést příhodu, která se mi stala, když jsem jela autobusem a místo 2,- Kčs jsem do pokladny vhodila pouze 1,- Kčs. Řidič mne hned pozastavil s tím, že se mnou sepsal protokol o pokutě. Během jízdy jsem byla svědkem toho, že nastoupili nějací jeho známí, kteří neplatili vůbec. Když jsem potom vystupovala, tak jsem udělala poznámku, že pokud budou vymáhat pokutu, tak žádnou nezaplatím. Před autobusem došlo k dalším dohadům. Autobus potom odejel. Já jsem nyní ve stejné situaci, kdy velký autobus odjel a já zde stojím před vámi, jako zástupci zákona. Dále bych chtěla uvést, že vy vidíte 8 mrtvých těl, já také vidím 8 mrtvých těl, nebo 8 x 10 mrtvých těl, ale co je to za lidi. Jde o tzv. Prügelknaben - já jsem také taková Prügelknabe, chtěla bych vám však říci, abyste si takové lidi nepěstovali, protože budou myslet jako já a také udělají to co já.

Chtěla bych říci, že jsem výjimečný případ - přesto, že jsem tělesně zdráva, mám bílou pleť a nijak se neliším od ostatních lidí. Nebylo mě jasné, proč si mne vybrali za otloukánka a to poprvé doma u Hepnarů a to už od narození a stále. Vychovávali mne rodiče se sestrou, byly zde i babičky, které postupně zemřely a ke kterým jsem předtím jezdívala na prázdniny.
Právě proto, že jsem měla sestru, srovnávala jsem jednání rodičů. Se mnou nejednali stejně jako s ní, se mnou jednali podstatně hůře. Nedovedla jsem si to vysvětlit. Tito lidé, jako Hepnarovi a sestra z příčin mi neznámých mne nenáviděli a dělali mi vše nejhorší. Bili mne ve větším množství než sestru - v dalších letech potom ve škole měli o učitele sestry větší zájem - moje neznali ani jménem. Zacházeli se mnou špatně i než jsem začala chodit do školy. Když jsem začala chodit do školy, tak ta situace v rodině se opakovala ve škole, kdy jsem byla zase nejhorší a nejotloukanější. Mohu říci, že od prvé třídy až do páté třídy, kdy si děti na mne zvykly, nedovolovaly si tolik, co děti po mém přeřazení do sedmé třídy. Důvod přeřazení neznám, asi jsem byla nepříjemná učiteli, který se mne snažil odstranit ze třídy. Když jsem přišla do této třídy, děti neměly žádné zábrany a ukazovaly svou nadřazenost nade mnou. Já jsem zpočátku plnila ve škole své povinnosti řádně, až do doby, než jsem byla přeřazena. Teprve potom jsem se vyhýbala škole, škola byla pro mne prostředím nesnesitelným, ne kvůli učení, ale pro žáky a učitele, kteří se pohoršovali nad tím, že jsem si dovolila je obtěžovat tím, že jsem tam vůbec přítomna.

V této době jsem byla celkem 4 x Prügelknabe, to na mne působilo tak, že jsem si říkala, že pokud budu dále měnit místo a prostředí abych mohla existovat, nic se nezmění, opět budu Prügelknabe a to víc jo než ne. Pokud jsem řekla 4 krát, mínila jsem u Hepnarů, ve škole, na veřejné ulici, to čtvrté místo potom pokud jsem se setkala tváří v tvář s jednotlivým člověkem. To nebylo setkání jako rovný s rovným, ale opět jsem byla jako Prügelknabe. Rozhodla jsem se to řešit tím, že přestanu existovat a tím pro mne i veškeré problémy. To bylo před 10 lety, dnes mám názor jiný, já bych totiž přestala existovat, ale tyto problémy nepřestanou. Všude ve škole, v úřadě a pod. se najde alespoň jeden takový Prügelknabe a já jsem se rozhodla, že to není jen problém můj osobní, ale i problém váš, abyste si Prügelknabe nepěstovali, a tím i lidi jako bič na sebe. Proto jsem to neudělala, jinak bych neměla žádné posluchače, musela bych to snad napsat.

Dnešní lidé nejsou humánní, ke mně se tak nechovali, ani k jiným Prügelknabe a neměli přitom žádné výčitky svědomí. Udělala jsem to proto, jednak z pomstychtivosti, jednak aby se zabránilo dalším takovým případům a to tím, že si představuji, že vy byste mohli udělat nějaké opatření, aby se už takovéto případy neděly. Když VB dovede vyhledávat a rozkládat party, proč by nemohla udělat něco i pro tyto lidi, pokud už není pozdě, pokud také nechcete zemřít na chodníku nebo jinde rukou Prügelknaba, který to udělá právem vašeho práva nebo právem vašeho nepráva. Pokud říkáte, že jsem anetická, pokud vy jste nebyli ke mně etičtí, potom to nemohu dělat ani já. Jednou cestou ze školy jsem potkala hlídku VB, bylo mně asi 12 - 13 let a ti se mně ptali, jestli nejsem nějak nemocná, nebo mně není špatně. Tím bych chtěla asi přiblížit míru na kterou mě dostali, že jsem do školy i domů chodila jako na popravu. Chtěla bych říct, jestli jsem se tedy s tou svou situací smířila nebo ne, nesmířila jsem se, snažila jsem se izolovat od lidí vůbec, abych teda zabránila dalším takovým situacím, které mne ničily, ovšem to byly samé pokusy z mé iniciativy, ale pokud jsem hledala pomoc, tak jsem ji nenašla. Tím myslím hlavně psychiatrii atd., která pro mne žádnou konkrétní pomoc neměla, protože jsem byla víceméně normální, jako každý jiný. Proč mě lidé postihovali rasismem mohla by říct H. M., bytem ..............".

Hlavní líčení bylo přerušeno na dobu 10 minut. Po této době výslech obžalované Olgy Hepnarové pokračoval.

"Protože jsem nechtěla chodit do školy, šla jsem do učení, a to na obor umělecké knihařky. Chtěla bych říct, že zde to vypadalo do určité míry obdobně, pokud mě nedělali příkoří žáci, tak to byla učitelka, zase byla zaměřena vůči mé osobě a to bez důvodu. Chtěla jsem v oboru pracovat a proto jsem odešla z Prahy do města v západních čechách a dostala se do dílny, kde jsem byla zase Prügelknabem a vydržela jsem zde půl roku, protože situace se stala zase neúnosnou. Mistr mne totiž chtěl napadnout fyzicky a zabránila mu v tom pouze jeho manželka a není tedy pravda v obžalobě, že jsem měla špatnou pracovní morálku. Obdobně to vypadalo v dalších dvou místech, kde jsem byla vždy asi jeden měsíc. V době, kdy jsem nebyla v Praze, byla jsem v písemném styku se sestrou, která mi nakonec napsala, abych se vrátila do Prahy. Přijel pro mne otec a vzali si mne domů.

Začala jsem pracovat u Ředitelství pošt a telekomunikací a mohu říci, že nebýt školy a tohoto závodu, nikdy bych to neudělala. Zde jsem byla Prügelknabem takovým způsobem, že jsem se s tím nemohla vyrovnat. Začala jsem pracovat v Městském dopravním závodě jako řidička, zjistila jsem, že to není totéž, jako být řidičem, ta má takové postavení jako skokanka na lyžích. Hned první den jsem zavinila dopravní nehodu, to bylo záminkou pro mé přeřazení na jiné pracoviště a záminkou pro to, že si na mě začali ukazovat a veřejně plivat a zesměšňovat mne a to zákeřně, ne tváří v tvář. Zjistila jsem, že takto nemohu žít, že všude budu Prügelknabem. Pokud jde o to, proč jsem začala jezdit jako řidička, bylo mi to nabídnuto rodinou jako možnost - já jsem souhlasila. Jezdila jsem ve středisku 1, dodávkovým vozem na poště 025. Po uvedené nehodě jsem pracovala půl roku ve skladu a potom jsem byla přeřazena zase na vůz. Závozníci však na mě udělali bojkot, nikdo se mnou nechtěl jezdit - záminkou byla uvedená dopravní nehoda. Proto jsem se tam nakonec neudržela. Takových lidí tam sice bylo víc, kteří neměli úspěchy nebo byli lajdáci jako já, ale přesto nebyli Prügelknaby - mně nenáviděli bez jakékoliv záminky a podle toho i jednali. Nakonec jsem byla donucena k černým jízdám, to bylo záminkou, že mně středisko 1 nechtělo. Mezi garážmistry mi bylo řečeno, abych přišla druhý den. Dali mne potom uklízet kanceláře, ale zjistila jsem, že nejsem přeřazena jako uklízečka, ale že mne nikdo nechce. Sama jsem obešla ostatní střediska a začala jezdit u Ředitelství telekomunikací, ovšem závozníci zase na mne udělali bojkot, podali si stížnost, že moje jízda je riskantní a proto jsem opět byla přeřazena. Asi před 2 lety jsem situaci chtěla řešit tím, že jsem se odstěhovala od lidí vůbec a bydlela jsem na chatě, tím jsem se lidí zbavila a setkávala se s nimi pouze v zaměstnání a na veřejnosti. Od Pošt a telekomunikací jsem chtěla odejít v rámci dohody - v té době jsem dojížděla z Jílového a stávalo se, že mě ujel vlak nebo autobus a měla jsem absence, které jsem předtím neměla.

Výpověď jsem dala sama a nastoupila u Pražských komunikací a začala jsem jezdit samostatně bez závozníka. Zpočátku jsem jezdila se zametacím vozem, později s kropícím. Situace se vcelku upravila, byla přijatelná, takže by se zdálo, že je všechno v pořádku. Ovšem u mne už byla míra odolnosti vyčerpána, nesla jsem s sebou břímě minulosti. Tušila jsem, že více nesnesu a že je ohrožen můj vlastní život a stále jsem váhala a přemýšlela, co mám vlastně dělat. Nemohu říct, že v tomto závodě by mně nějak ubližovali.

Chtěla bych říct proč jsem to nakonec udělala.
Měla jsem jednak možnost zabít sebe a odstranit tak problémy - nebo jiné a odstranit tak i problémy veřejné, které vám vyplývají z toho odstavit i takovéto Prügelknaby, jako jsem třeba já. Chtěla bych říct, že vy jako lidé jste mne k tomu nepřímo donutili vaším jednáním se mnou, nemohli jste si myslet, že se sama někde zabiju bokem.
Na čin jsem se připravovala duševně léta, od té doby jsem došla k názoru, že vina není ve mně, ale ve vás jako v lidech. To bylo asi před deseti lety, v době, kdy jsem ještě chodila do školy. Chtěla bych také říct, proč jsem nezůstala u myšlenky zabít sebe, ale udělat to. Když jsem nemohla uspět osobně, udělala jsem to proto, že se mi nepodařilo prostě vůbec nic, to ovšem z mojí viny, že jsem byla tak ubitá, že jsem se na nic nezmohla, neodhodlala se k úniku v alkoholu nebo prášcích - abych ukončila svou existenci. Já vlastně pokud myslím na svou budoucí smrt, tak jsem nechtěla umřít beztrestně, pomstila jsem se na těch, kteří to zavinili. Mstila jsem se těm, kteří mne zničili.

Problém byl jen v tom, jak to mám udělat, protože nebyly žádné jiné možnosti, vybrala jsem si automobil. Když jsem to udělala, žádnou pomstychtivost jsem necítila, bylo to z nutnosti, bylo pro mne namáhavé to udělat, ale není pravda, že jsem anetická. Těsně před činem jsem hledala záchranu. Sama sobě jsem přísahala že to udělám, byla jsem ochotna ovšem tuto přísahu odvolat, např. kdybych se dostala na psychiatrii a zde si našla obdobného Prügelknaba s kterým bych komunikovala. Nakonec jsem se ovšem rozhodla to udělat. Napsala jsem dva dopisy redakcím, kde jsem vysvětlila, co chci udělat, a to dva dny před vlastním činem. Od dovolené jsem již nechodila do práce a o celé věci přemýšlela. Den před činem jsem zašla do půjčovny a smluvila si zapůjčení nákladního automobilu Praga RN na příští den. Své osobní auto jsem svrhla do Slapské přehrady, protože jsem nehrála o majetek, ale jiné hodnoty. Příští den jsem si uvedený nákladní automobil vypůjčila a jela přes Prahu k Hostivicím, kde jsem si chvíli zdřímla, potom jsem vhodila uvedené dva dopisy do schránek a jela na místo činu, čímž myslím Strossmayerovo náměstí. Když jsem od Hostivic odjížděla bylo asi 13.00 hodin. Měla jsem vytipované celkem tři místa a to jednak uvedené místo před Strossmayerovým náměstím, potom před Parkem Julia Fučíka a třetí místo na Žižkově na Koněvově třídě. Rozhodla jsem se čin provést nad Strossmayerovým náměstím. Když jsem projížděla tímto místem poprvé, tak se mi situace nezdála vhodná, ve stanici totiž stála tramvaj a lidé byli již rozptýleni a proto jsem pokračovala v jízdě po nábřeží a Chotkovými sady nahoru a vracela se zase zpět na stejné místo. Toto místo jsem si vytipovala proto, že zde byl dobrý terén, to znamená svah na kterém se dalo rozjet a živá ulice a blízko bylo VB a záchranná služba. Vozu z půjčovny a ne služebního jsem použila proto, že jednak jsem nechodila do práce a neměla ho k dispozici a jednak že tento podnik se ke mně choval dobře a nechtěla jsem mu způsobit nepříjemnost. Dále vypůjčený automobil má motor vpředu, což je výhodné pro řidiče, který je méně ohrožen, neboť je chráněn tímto motorem. Trambus, se kterým jsem jezdila, má také větší světlou výšku, takže bych nemohla porazit tolik lidí. Václavské náměstí jsem nechtěla volit, protože tam se mně nezdály vhodné podmínky především proto, že bych vzbudila pozornost dříve, než to udělám.
Původně jsem chtěla odcizit autobus před Parkem Julia Fučíka, kde v té době byla výstava a byla zde zaparkována celá řada autobusů. Po odcizení tohoto autobusu jsem měla v úmyslu vjet do lidí na prostranství před vchodem do tohoto Parku. Zajela jsem proto do Prahy se na místo podívat, ale zjistila jsem, že uvedená výstava již není - autobusy zde neparkují a proto jsem to tímto způsobem neprovedla. Jak jsem již uvedla, místo na tř. Obránců míru jsem si vybrala proto, že zde hrálo úlohu i to, že to jde poměrně hodně z kopce a že ze svahu se dá více rozjet - na rovině by to šlo těžko, protože to byl starší vůz. Pokud jde o mé plány na provedení činu, měla jsem v plánu také provést to autobusem, který bych s lidmi eventuálně někde svrhla, přihlásila jsem se proto také již jako řidička autobusu. Tato možnost však nevyšla. Dále jsem přemýšlela čin provést střelnou zbraní nebo třaskavinou, to mi však nebylo přístupné. Přihlásila jsem se proto do Svazarmu abych získala zbrojní pas a zbraň, to se však také nepodařilo.

Pokud jsem dotazována na okolnosti kolem požáru, tento jsem založila proto, abych se pomstila svým rodičům za to, že to byli první lidé, kteří ze mne Prügelknaba udělali. Situace pro mne byla nesnesitelná - toto stavení bylo předmětem neustálých hádek v rodině a byla jsem přesvědčena, že pokud tento objekt zničím, odstraním tím i uvedené hádky. Jinak to bylo tak, jak je uvedeno v obžalobě. O zapálení této usedlosti jsem přemýšlela už asi půl roku předtím, nakonec jsem si vybrala tu konkrétní noc, kdy jsem si v Praze vzala taxi, kterým jsem odejela do Náchoda a odtud k uvedené usedlosti šla 4 - 5 km pěšky. Tam jsem to zapálila a odešla. Ze vzdálenosti asi 1/2 km jsem viděla, že oheň zhasíná. Původně jsem chtěla pokus opakovat, ale rozmyslela jsem si to. Vrátila jsem se zpět k taxíku a nechala jsem se odvézt zpět do Prahy. Pokud jde o podrobnosti, již předtím jsem si v lékárně v Praze koupila benzín a vzala s sebou staré noviny. Benzín jsem vyšplíchla na dřevěná vrata a na to hodila hořící noviny, neboť jsem byla přesvědčena, protože nad vraty je vikýř a na půdě bylo uskladněno seno, že toto seno chytne a od něho celý objekt. Věděla jsem, že zde bydleli nájemníci, ale nemohla jsem vědět, že tam právě jsou. Věděla jsem, že tehdy do tohoto objektu odjela i má sestra, ale nevěděla jsem, zda tam skutečně dojela. Pro mne nebyla důležitá otázka, zda tam lidé jsou nebo ne. Pokud by uhořeli, byla by to spíš náhoda - měli tisíc možností se zachránit. Kdyby byli uhořeli, bylo by mě to i nebylo lhostejné, jako můj případ vám byl lhostejný, proč já mám dodržovat morální zákony, když vy je nedodržujete ke mně. Nemyslím senát, ale lidi známé i neznámé.

Pokud jde o podrobnosti činu nad Strossmayerovým náměstím, jak jsem již uvedla, přejela jsem kolem jednou, ale situace z důvodů, které jsem uváděla, a to především proto, že zde byla tramvaj a lidé již byli rozptýleni a neměla jsem tedy zaručen úspěch, se mně nezdála vhodnou a proto jsem pokračovala dál a znovu od Špejcharu jsem se k místu vracela. Tehdy se mi již situace vhodná zdála, neboť od křižovatky z Letné jsem jela v proudu vozidel jako první a měla jsem tedy dostatečnou možnost se rozjet - těsně před činem jsem mohla jet rychlostí kolem 60 km v hodině. Při přiblížení se k místu jsem zjistila, že situace mi zde vyhovuje, že lidi jsou soustředěni na jednom místě na stanici, tak jsem řízení otočila na chodník, zde jsem řízení vyrovnala a jela po chodníku a přejížděla lidi. Vozidlo bylo stále ovladatelné, já jsem nebrzdila, protože by to odporovalo mému plánu - vozidlo se stalo neovladatelným až po nárazu do sloupku a ne při nárazu na obrubník, jak je uvedené v obžalobě. Zapoměla jsem také přeřadit vyšší rychlost, auto nárazem do lidí zpomalovalo a proto se také nakonec zastavilo a to v důsledku nárazu do sloupku. Jinak pokud jde o vozidlo, toto bylo v pořádku, snad mělo jen poněkud špatně seřízené brzdy, neboť při prudším zabrzdění táhlo na jednu stranu. Jinak se mi zdálo v pořádku. Vozidlo jsem si zkoušela sama, zda bude vyhovovat mému plánu. Neudělala jsem nic, abych všemu zabránila, protože jsem to chtěla udělat. Nemohu říci, že toho lituji a to ani dnes s odstupem času. Lidé na stanici by totiž ze mne udělali Prügelknaba taky, pokud bych se byla s nima dříve setkala. Každý národ má svůj rasismus. Pokud jde o budoucno, takovéto jednání je pro mne neopakovatelné. Myslím, že bych to již neudělala, to už bych odstranila sama sebe.

Já za tím, co jsem udělala stojím a pokud bych se znova měla rozhodnout, řekla bych ano - do budoucna ovšem mohu říci, že ne, ale vy nemůžete říct, že už neuděláte žádného Prügelknaba.

Tak, jak jsem vypovídala v průběhu vyšetřování, je v podstatě správné".

Obžalovaná začala odpovídat na dotazy ....

Na dotazy přísedící:
".... byla jsem a jsem přesvědčena o tom, že kdybych já se byla změnila jakkoliv, stejně by to nemělo žádný význam. Nemohu celkem říct, zda jsem měla strach o vlastní život nebo ne. Pokud říkáte, že jsem zajela lidi, kteří mně nijak neublížili, potom zase já musím říct, že mi ubližovali lidé, kterým zase já jsem nijak neublížila ....

.... podobných Prügelknabů, jako jsem já jsem poznala několik, ovšem vždy to mělo z jejich strany nějakou příčinu. Přemýšlela jsem nad tím, zda vina také není ve mně, snažila jsem se případné nedostatky odstranit, ale nakonec jsem dospívala k závěru, že vina je u jiných lidí. Pokud jde o otázku, zda jsem měla někoho ráda, můžu říct, že zpočátku jsem měla ráda rodiče a sestru, ovšem když vidíte, že láska není opětovaná, tak také přestanete mít rád ....

.... pokud jsem říkala, že jsem pomstychtivost jako příčinu necítila, myslela jsem tím právě konkrétně když k činu došlo, protože jsem tehdy přesně věděla, co dělám. Nikdy jsem neměla přítele ani přítelkyni, pokud jsem se někdy někomu svěřila, tak to byli odborníci - psychiatři a od nich jsem neočekávala vůbec nic, vím, že je to zřejmě těžké, protože jsem zřejmě normální a pokud na mně něco nenormálního je, tak jste to udělali vy. Určitý souhlas, i když ne fyzické osoby, jsem našla např. četbou, třeba v nějaké filosofické knize a mohu také uvést, že jednou jsem se lékaře - psychiatra ptala, zda lidé měli právo mi takto ubližovat, na což řekl že ne a když jsem se zeptala, zda jim to mohu oplatit, tak řekl, že ano ...."

Na dotazy prokurátora:
".... myslím, že nějaký bezprostřední impuls k činu 10.7.1973, který by mé rozhodnutí nějak urychlil, zde nebyl ....

.... je pravda, že jsem také přemýšlela o tom, že bych způsobila vykolejení vlaku. Představovala jsem si to tak, že bych přerušila koleje na 3 - 4 metry a to třeba za použití i nějaké výbušniny, k tomu jsem ovšem žádné přípravy neudělala ....

.... nedá se říci, že bych litovala toho, že jsem nepřeřadila na nižší stupeň, že to byla příčina proč se auto zastavilo, na to jsem přišla teprve asi před třemi nedělemi a pokládám to za zajímavé. Je ovšem pravda, že auto se nezastavilo z mé vůle a kdyby se bylo nezastavilo, tak bych zřejmě pokračovala v jízdě. Tak jsem to alespoň plánovala, ovšem při samotném činu, když jsem po chodníku jela, nemohu přesně říct, co bych skutečně udělala ....

.... nemohu přesně říct, co bych udělala, kdybych na stanici tramvaje těsně před činem viděla třeba houf dětí. Taková situace se nestala a proto také nemohu říct, co bych udělala ...."

Na dotazy svého obhájce:
"Uváděla jste tři životní skutečnosti, kdy se k vám lidé chovali nepřátelsky. Odehrály se skutečně, jste schopna je popsat?"
"Nevím sice o které jde, které myslíte, jsem ale přesvědčena, že se staly."

"Vzpomeňte si, jako prvou okolnost jste uváděla to vystoupení paní M., která přišla a řekla vám, že být vaší matkou, tak by vás oběsila ...."
"Ano, to se skutečně stalo. Není mi jasné, zda to řekla z nenávisti ke mně, nebo z nenávisti obecně. Bylo to v čekárně řidičů, přišla tam se svou závoznicí, u mne se zastavila a beze všeho najednou řekla - já být vaší matkou, tak bych vás oběsila. Já jsem se usmála a řekla jsem jí, že se nikdo nemusí namáhat, kdybych chtěla, udělala bych to sama. Předtím jsem ji blíže neznala, jen jako spolupracovnici."

"Kdy jste poprvé začala vnímat, že se k vám okolí chová nepřátelsky, bylo to jak jste mi říkala tu příhodu, kdy jste šla s otcem za ruku, proti vám šlo dítě s rodiči a když vás míjeli, dítě na vás vyšeptlo nějakou nadávku?"
"Tak to blíže popsat nemohu, takové události byly pro mne běžné, i když mne to stále překvapovalo. K té události skutečně došlo, ovšem spadá spíše do předškolních let a na jinou podobnou událost si už nevzpomínám."

"Vzpomínáte si tedy na tu příhodu z autobusu, jela tam také žena s holčičkou a ta se zeptala - kdo je ta slečna? - a v té otázce asi viděla otázku v tom smyslu, kdo vlastně jste?"
"Tím autobusem jsem jezdila denně, šlo tedy v podstatě o známé lidi - šlo o to, že pokud u mne byla nějaká odlišnost, nebyla zjevná - já si to vysvětluji tak, že vyvolávám určité napětí, které přenáším na jiné - dítě mluví pravdu, jsem něco zvláštního - šlo o dítě tak ve věku 2 - 5 roků. Jsem přesvědčena, že dítě se takto skutečně ptalo - lidi se začali otáčet po mně a dítěti."

"Vzpomínáte si, když jste šla s Davidem a ověřovala jste si u něj, zda o vás někdo mluví špatně - když se rozplakal a řekl, že tomu tak skutečně je?"
"Bydlela jsem v té době v hotelovém domě, vyskytla se zde parta nebo jedinec a ti na mě začali mít poznámky a nadávali mně - to se může stát každému - ptala jsem se, zda to slyšel a on řekl, že ano - ptala jsem se ho také, jestli to také tak vnímal, řekl rovněž, že ano - brala jsem to proto jako fakt. Neřekla bych, že lidé jsou předem vůči mě nepřátelsky naladěni. Tento vztah se vyvíjí od té doby, kdy jsem to poznala v rodině nebo dětských letech, že mne nemůžou vystát a pokud nejsou na úrovni snaží se, aby mně co nejhoršího udělali. Odkdy tento stav cítím, na to se dá těžko odpovědět, řekla bych průměrem, že když přijdu do nějakého kolektivu, tak asi za 3 - 5 dní, s neznámým člověkem je to skoro okamžitě."

"Vyprávěla jste mi, že jste se seznámila s nějakým akademickým malířem, s kterým jste šla do Demínky a jakmile jste zasedli ke stolu, tak mladí lidé, kteří tam byli okolo se vám začali vysmívat a dělat na vás poznámky."
"Ano, to se skutečně stalo, ptala jsem se také jeho a potvrdil mi, že to také viděl."
"A proč jste se ho na to ptala?"
"Zajímala jsem se o psychiatrii, psychologii a sexuologii, myslela jsem, zda nejsem zcela normální, mluvili jsme o tom, chtěla jsem to od něj vysvětlit, ale on o tom nechtěl mluvit, jen mne litoval."

"Cítila jste se jako otloukánek, nazval jsem to Prügelknabe, kdy jste tento pocit, že jste otloukánkem začala mít?"
"Vznikl od mého přechodu do sedmé třídy, kdy se ke mně takto začali chovat, ale nakonec to bylo již dříve, říkala jsem si Prügelknabe již v dětství, když jsem byla u rodičů. Tyto pocity, že jsem otloukánkem měly určité výkyvy, bylo období, kdy mně na tom záleželo, to bylo .....(odmlčela se, pozn. autora), já bych to řekla asi takto, já jsem na svých pocitech moc nestavěla. Byly životní události, které na to působily - tyto pocity se měnily a změnily se především, když jsem šla do učení, to jsem ty pocity zmírňovala. Třeba odchod do chaty, to bylo z mého rozhodnutí, a rozhodla jsem se tak proto, že lidská společnost mi dala najevo, že do ní nepatřím, kopla do mne jako do psa."
"A kdo byli tito otloukatelé?"
"Nejkrutější byly děti, byly nejotevřenější i nejzlejší, dospělí spíše intrikovali a dorozumívali se pohledy, otevřeně si nic nedovolili. Pokud to mohu popsat, šlo by o člověka spíše primitivního, nezáleží, zda je to muž nebo žena, který se stává otloukavatelem úmyslně, na základě své zlomyslnosti - byli ovšem i lidé, kteří mne tolerovali, ale těch bylo málo. Otloukatelé, to nebyla určitá skupina lidí, třeba učitelé nebo podobně. Třeba doma jsem pocit, že nepatřím do této rodiny, měla již jako dítě, neboť rodiče se stávali postupně také otloukavateli, tak jako ostatní lidé ..... měla jsem i určitý sen, kde jsem podepisovala knihy na úřadech, že beru na vědomí, že můj otec není Hepnar, ale Otto Winifer. Pátrat po něm jsem nezačala, svěřila jsem se s tím Miroslavu D., on mi do vazby psal, že je to pravda a že po tom pátrá, jinak ale že nic neví ..... mi je to lhostejné. Pokládám se za člověka psychicky normálního, určitou abnormalitu přiznávám, ale ta byla získaná. Nepokládám se za člověka psychotického."

"Jak to tehdy bylo s vaší jízdou po schodech?"
"Nešlo o nic mimořádného, bylo to na Smíchově, kdy jsem zajela do úzké vedlejší uličky a zjistila jsem, že jedu nesprávně. Otočit jsem se nemohla, protože zde bylo nějaké nákladní auto a bylo zde málo prostoru, šlo jen asi o tři schody, kam z vedlejší ulice nebylo vidět. To bylo pak záminkou pro závoznice, že mne chtěly bojkotovat."

"Je pravdou, co říkali lidé, že jste v místnostech sedávala u dveří?"
"Ano, ale bylo to proto, že jsem nechtěla chodit přes celou místnost, nechtěla jsem se vystavovat poznámkám lidí. Myslím si, že o mě neměli zvláštní zájem, ale pokud se se mnou setkali, nutilo je to, aby mne uráželi. Oni se se mnou nemohli smířit, protože viděli ....... já osobně si myslím, že mne vycítili nějakým šestým smyslem." 

"Použila jste ve výpovědi pojem rasismus, co tímto pojmem míníte?"
"Třeba jednou jsem šla domů se spolužáky, kteří se domlouvali, že někam spolu půjdou a aniž bych já co řekla, že s nimi půjdu také, některý z nich řekl, že já se na to nehodím a ostatní se k tomu přidali a začali na mne pokřikovat - to je ekvivalentní rasismus.

"A co podle vás lidem na vás nejvíce vadilo?"
"Já bych řekla, že nejvíce jim vadilo mé vystupování - pokud jsem byla Prügelknabem dvakrát nebo třikrát byla jsem stejná, později, když jsem byla vícekrát, jsem byla přinucena k jiným postojům. Asi jim taky vadilo třeba jak chodím, z toho také vznikly ty různé přezdívky, třeba Tarzan, Zlomený anděl a podobně."
"Proč jim to tak vadilo?"
"To si vysvětlit nedovedu."

"Vyprávěla jste mi, že jste přesvědčena o tom, že na vás byli na cele nasazeni nějací agenti .... ."
"Vím bezpečně o dvou, byla to J.T. hned na začátku vazby a pak také D.K., to bylo pak někdy v únoru. Shodli jsme se na tom všichni na cele. Ta první měla zřejmě za úkol získat o mně nějaké obecné informace, ta druhá pak politické informace (zde se nejednalo o nějakou chorobnou představu, zmíněné spoluvězeňkyně byly na Olgu Hepnarovou skutečně nasazeny - pozn. autora)."
"A proč je na vás nasadili?"
"Vysvětlení mám - člověk je nejpravdivější ve svém soukromí a oni chtěli právě využít mého soukromí na cele. Konkrétně ta druhá, ta zjišťovala, jaký mám názor na politiku. Ať jsem na cele řekla cokoliv, obrátila to proti mně."

"Žádala jste, aby vaše věc byla posouzena i z hlediska filosofie, proč?"
"Chtěla jsem zjistit, zda by filosofie jako taková mohla můj čin schválit, domnívám se, že filosoficky by se to schválit dalo."
"Třeba když jste mi říkala, že společnost je trestně postižitelná ....."
"Já jsem se to domnívala proto, že mne právě společnost přiváděla do stresové situace. Na Městském dopravním středisku jsem se obrátila na ZV ROH, bylo to v souvislosti s projednáním mých absencí. Řekla jsem jim tam, že mne vyštvali ze střediska č. 1 a oni se mi vysmáli, smáli se skutečně smíchem. To jsem třeba řekla i před národním výborem, tam jsem nemluvila o konkrétních osobách, když se mne ptali, proč bydlím na chatě. Řekla jsem jim že mne lidská společnost vyštvala - a oni se tomu opět vysmívali."

"Snažila jste se někde získat odbornou pomoc?"
"Je pravda, že jsem volala na linku důvěry, neřekla jsem ovšem, co chci udělat. Psychiatrovi jsem to však řekla - nebyl to Dr.N., ale Dr.B.. Ten se pak ptal, jak to chci konkrétně udělat, ale převedl to pak na směšnou rovinu, to bylo v roce 1972."
"Vy jste žádala o hospitalizaci v Bohnicích?
"Ano, hospitalizace v Bohnicích jsem se dožadovala - čekala jsem na nějaký zázrak - s Dr.B. jsme se nakonec dohodli, že to pro mne nemá význam, já sama jsme mu nakonec řekla, že si myslím, že to nemá význam a on s tím souhlasil. Řekl mi, že jsem tak silná, že se zachráním sama, tak doslovně sice ne, ale nějak obdobně."

Otázka prokurátora:
"Prošla jste řadou podniků, kde pro vás byla situace nejobtížnější?"
"Bylo to v dílně v Chebu a především v Městském dopravním závodě."

Tím výslech obžalované skončil. Prokurátor navrhuje, aby zítřejšího dne byli slyšeni někteří ze čtyř svědků uvedených na úředním záznamu VB z 10.7.1973, jde o nejbližší spolupracovnice obžalované, a to k vysvětlení otázky, proč docházelo k rozporům mezi obžalovanou a pracovníky tohoto závodu. Prokuratura by zajistila sama účast těchto svědků, nebo některých z nich, na zítřejší odpoledne.
Po poradě bez přerušení řízení bylo prohlášeno usnesení, že se návrhu městského prokurátora vyhovuje.

Před soud předstoupil znalec Dr. Jiří E., byl mu připomenut slib podle § 6 zák. č. 36/67 Sb. a byl poučen ve smyslu ust. § 106 tr.ř., ve smyslu § 108/1 tr.ř. byla stvrzena správnost vypracovaného posudku s odvoláním na jeho obsah. Čte se posudek čl.1 129 až 131 (o provedeném chemicko - toxikologickém vyšetření krve Olgy Hepnarové po nehodě 10.7.1973 - pozn. autora).
Obžalovaná nemá na znalce dotaz. 
Výslech znalce byl proveden v době od 13.00 hod. do 16.15 hod., likvidaci znalečného znalec předloží písemně.

Před soud předstoupili znalci ing. J.U. a ing. P.T (znalci z oboru dopravy - pozn. autora). Procesní úkony proběhly stejně jako u předešlého znalce, byly přečteny znalecké posudky čl.1 21-25 a 29-69.
Obžalovaná bez dotazu na znalce.
Ve smyslu § 108 tr.ř. znalci dodávají podle § 210 tr.ř. (znalec ing. T. diktuje do protokolu - pozn. autora): Vzhledem k nájezdové rychlosti na chodník 55 km za hodinu mohlo při nárazu vozidla na pevnou překážku dojít ke zranění obžalované.
Výslech proveden v době od 12.30 hodin do 16.30 hodin.

Před soud předstoupili znalci Dr. František V. a prof. Dr. Jaromír T. (Vojenský ústav soudního lékařství - pozn. autora). Procesní úkony opět proběhly stejně jako u předešlých znalců.
Obžalovaná bez větších připomínek, pouze dodává, že lebku v autě vozila z recese.

Hlavní líčení bylo přerušeno v 17.00 hodin s tím, že bude pokračováno zítra, tj. 3. dubna 1974 v 08.00 hodin ráno.

-(sic)-