Hlavní líčení den 2.
Pokračování v přerušeném hlavním líčení dne 3.4.1974 v 8.00 hodin.
Konstatuje se, že se nedostavili svědci
Antonín H e p n a r , Dr. Anna H e p n a r o v á a Eva L..
Tito předložili soudu prohlášení ze dne 1. dubna 1974, kterým se vzdávají svědecké výpovědi v trestní věci proti obžalované Olze Hepnarové.
Po poradě bez přerušení jednání prohlášeno u s n e s e n í , že za podmínek ust. § 211 odst. 3 tr. řádu se výpovědi uvedených svědků přečtou.
Čte se výpověď svědka Antonína Hepnara čl. 109 - 114.
K přečtené výpovědi svědka Hepnara obžalovaná uvádí:
"Není pravda, že by mně rodiče dali nějaké peníze na koupi chaty. Matka mně půjčila pouze malou částku a to 800,- Kčs, které jsem jí však později vrátila. Pokud jde o automobil Wartburg je pravda, že tento po dohodě mi rodina koupila, abych se naučila lépe řídit. Když jsem však tento automobil prodala, tak jsem jim celou částku vrátila, takže nemohou říci, že by se mnou měli nějakou škodu. Pokud jde o automobil Trabant, ten jsem si koupila z výtěžku za prodanou chatu. Tedy za moje peníze."
Čte se výpověď svědkyně MUDr. Anny Hepnarové čl. 119 - 124.
K výpovědi svědkyně MUDr. Hepnarové obžalovaná uvádí:
"Chtěla bych poukázat na to, že výpovědi otce a matky si vzájemně odporují, pokud jde o vztahy v rodině. Otec říká, že tyto vztahy nebyly dobré, naproti tomu matka je hodnotí jako dobré. Já sama však mohu říci, že tyto vztahy byly veskrze špatné a že vzájemné vztahy mezi otcem a matkou velmi špatně působily jak na mně, tak na mou sestru, která by to mohla potvrdit. To je vše, co k výpovědi chci uvést."
Čte se výpověď svědkyně Evy L. čl. 125 - 127.
K výpovědi svědkyně Evy L. obžalovaná uvádí:
"Chtěla bych nejprve požádat, zda by mohla být přečtena část škrtnuté věty ve výpovědi mé sestry v pasáži, kde líčí naše vzájemné vztahy."
Obžalované bylo vyhověno a byla přečtena část včetně škrtnuté věty na str. 126 spisu.
"K výpovědi bych chtěla říct, že neshody o kterých hovoří sestra nebyly normální, ale že šlo o vztah na bázi nenávisti, škoda, že sestra zde není jako svědek."
Dotazy obhájce:
"Mohla byste zde uvést svou prvou vzpomínku na sestru, jak jste mi ji líčila, tu s tou fotografií?"
"Ta fotografie je zachovaná, je na ní rvačka mezi mnou a mou sestrou a z výrazu obličeje sestry lze dovodit tu nenávist vůči mě."
"Pamatujete se, že byste se v rodině chovala někdy agresivně, například že jste někomu plivla do tváře nebo pomazávala kliky (marmeládou - pozn. autora)?"
"Do tváře jsem nikdy nikomu neplivla, ani kliky jsem nepomazávala. Je možné, že plivnout jsem mohla, ale jen symbolicky, ne do obličeje - na bližší souvislosti se nepamatuju. Pokud jde o sestru, tu jsem nesnášela proto, že ona nesnášela mne."
"Mohla byste zde nějak odstupňovat lidi, k nimž cítíte zahořklost?"
"Ve vztahu k jiným lidem jsem byla tolerantní a snášenlivá, pokud jsem byla jiná, bylo to vyvoláno jejich chováním. V současné době známí mi lidé jsou mi lhostejní. Kdybych to měla odstupňovat podle situace v červenci minulého roku, byla taková, že svou nenávist jsem původně soustřeďovala na rodinu, pak jsem došla k názoru, že to není spravedlivé a proto jsem začala nenávidět společnost vůbec - tento názor jsem získala v různých společnostech ve kterých jsem byla - měla jsem averzi vůči společnosti vůbec."
"Měla jste nějaké agresivní úmysly vůči vlastní rodině?"
"Je pravda, že než jsem svou nenávist přenesla na společnost, cítila jsem ji hlavně vůči otci a pokud jsem měla nějaké plány, šlo o to, že bych ho snad nějakým způsobem zbila a tím dala najevo, že nebyl ke mně spravedlivý. Pokud bych měla časově umístit, kdy asi došlo k přenesení této nenávisti z rodičů na lidi vůbec, bylo to někdy kolem 16 - 17 let."
"Cítila jste nějaký odpor k psychiatrům?"
"Do určité míry ano, myslela jsem to ovšem ve smyslu ....... - chtěla bych uvést příklad - dali mi dotaz, kdybych mohla zasáhnout všechny, kterým se chci pomstít a kdyby to bylo proveditelné, které skupiny lidí bych si vybrala. Já jsem uvedla, že především školu, včetně učitelů a potom psychiatry."
"Měla jste pocit důvěry alespoň k některým psychiatrům?"
"Měla, ovšem měla jsem pocit, že ta důvěra nebude mít žádný výsledek."
"Věřila jste vnitřně v poslední době, že vám nějaké zdravotnické zařízení může skutečně poskytnout pomoc?"
"Do určité míry ano, na jednom středisku, které nechci jmenovat, mi bylo řečeno, že pro mne mohou udělat vše, kromě bytu. Jinak k psychiatrům jsem určitou nedůvěru měla, neboť jsem si myslela, že to budou lidé, pro které jsem běžný případ - snažila jsem se mít důvěru k Dr. B. - jinak mne posílali jeden ke druhému a nic neudělali."
"Cítíte dnes nějakou hořkost?"
"Posuzuju-li dnes věc, tak se domnívám, že psychiatrie jako taková je velmi zastaralá a na můj případ prostě nestačí."
Jinak bez dotazů a připomínek.
Na dotazy prokurátora pak obžalovaná odpovídá:
"Pokud jde o to, že jsem především matce vytýkala své umístění do Opařan, dnes jsem od toho názoru upustila. Pokud jde o otázku, že jsem před svým umístěním třikrát utekla z domova, chtěla bych to vysvětlit tím, že to nebyla moje vina, ale vina rodiny, která se pro mne stala peklem a nikdo přece v pekle nechce být.
Pokud jde o otázku, zda svou nenávist k sestře bych byla bývala schopna dovést až k její fyzické likvidaci uvádím, že snad ano, ovšem abstraktně - nenávist to byla velká, ale oboustranná - ona byla na světě dřív, čili u ní se tato nenávist musela projevit dříve. Je pravda, že po zapálení domku rodičů byla rodiči podezřívána z tohoto činu má sestra a že z toho vznikla v rodině napjatá situace a je také pravda, že já jsem se tehdy nepostavila rovně a sestru jsem v tom nechala. Asi za dva měsíce jsem se však z domova odstěhovala, takže nevím, jaká situace potom v rodině byla.
Pocit ukřivděnosti skutečně cítím, protože jsem ukřivděna skutečně byla."
Na dotaz prokurátora, že zájmem obžalované bylo řízení auta a potom odborná literatura, kterou však studovala velmi účelově a vybírala a hledala něco, co by její jednání ospravedlnilo obžalovaná odpovídá:
"Pokud mám vůbec pravdu, je to především mé vlastní přesvědčení, pokud jsem souhlas našla, bylo to ne proto, že bych ho hledala. Je ovšem možné, že jsem určité věci z kontextu skutečně vytrhla."
"Na dotaz prokurátora, proč právě v automobilu vozila lidskou lebku se světýlkama odpovídá:
"Když jsem neuspěla nikde, ani u lékařů ani u jiných orgánů, bylo umístění lebky v automobilu varováním. Chtěla jsem tím naznačit, že to pro mne předmět morbidní není, ale že já sama jsem morbidní, tato lebka měla znamenat smrt, lidi to ovšem tak nebrali, nepozastavovali se nad tím. Pouze Simona S., které myslím, že jsem ani nic nemusela říkat a že to pochopila sama."
Na dotaz obhájce:
"Váš čin vyvolává u jiných pocit, že jste člověkem krutým a sadistickým. Chovala jste se někdy v minulosti, ať vůči člověku nebo zvířeti, sadisticky, to znamená, že bysto ho nějak týrala, způsobovala mu bolest, atd.?"
"Abych byla někdy sadistická, to jsem nebyla a mohu přísahat, že pokud jsem se dopustila zla, bylo to 10.7. minulého roku a jindy ne, ale k tomu jsem byla donucena a velmi dlouho jsem přemýšlela, zda to mám udělat. Lidem jsem záměrně nikdy nic zlého neudělala, mimo případu mé sestry, kdy jsem ji nechala v podezření, pokud jde o zapálení usedlosti rodičů."
Hlavní líčení bylo přerušeno na dobu 15 minut.
Před soud předstoupil svědek MUDr. Miloslav P.
K věci uvádí stejně jako čl. 85 s těmito odchylkami:
Na dotaz prokurátora, zda by mohl svědek uvést, jestli se na obžalované vzhledem k jejímu činu, prakticky těsně po tomto činu, projevovalo nějaké rozrušení nebo projevovala výčitky svědomí, svědek uvádí:
"Má odpověď přirozeně bude poněkud jiná než normálního občana, protože věc posuzuji jako psychiatr. Mohu říci, že určité rozrušení se na obžalované objevovalo, ale bylo do určité míry oploštělé nebo menší, než by bylo zřejmě u člověka, který by vjel takto do lidí nezaviněně nebo nešťastnou náhodou."
Dotazy obhájce:
"Měl jste při prvním výslechu dojem, že obžalovaná disimuluje nebo jsou zde patrny nějaké halucinace, myslím tím, že pokud jde o disimulaci - znamená to, že by záměrně předstírala, že je zdravá a byla přitom nemocná?"
"Disimulaci zcela vylučuji. Pokud bych měl popsat viděný stav, byla rozrušená, třásly se jí ruce, byla pobledlá a její hlas vyjadřoval jisté rozrušení. Je možno připustit, že toto rozrušení bylo jak vzhledem k probíhajícímu výslechu, tak vzhledem k samotné události. Disimulaci mohu vyloučit i proto, že jsem obžalovanou viděl při demonstraci na semináři, její projev zde byl v podstatě shodný jako při výslechu, pokud si obžalovaná nepřála zúčastnit se této demonstrace. Je to celkem pochopitelné a obvyklé, že by odmítala odpovídat se napamatuju, ovšem v té době již znalci měli dostatek poznatků a potom - máme svoje metody, aby během několika minut nějaký ostych upadl. Vzpomínám si ovšem, že na tomto semináři odpovídala, sám jsem jí dokonce kladl několik otázek. Pokud jde o otázku, čím při prvém výslechu skutek motivovala, především bych chtěl uvést, že hned při tom prvém výslechu tvrdila, že to udělat chtěla. Proč, to si ovšem nevzpomínám, ovšem kdykoliv se vyšetřovatel zeptal proč to bylo, ale i v jiných případech, žádala čas na rozmyšlenou a to bylo vždy v otázkách kritických, pro ni důležitých a to mne právě vedlo k tomu, že nejde o žádnou duševní poruchu či chorobu, kdy např. schizofrenik by něco podobného nikdy neudělal. To také vylučuje disimulaci. Residium vážné choroby nemohu sice zcela vyloučit, ovšem něco podobného považuji za možnost naprosto minimální a nakonec nerozhodnou v době, kdy já jsem byl jejímu výslechu přítomen. Nemohu to vyloučit proto, že jsem obžalovanou kompletně nevyšetřoval, přirozeně znalci to vyloučit mohou. Pokud jde o znalce psychiatry ustanovené v této věci, ty jsem pouze upozornil, že jsem měl možnost zúčastnit se prvého výslechu obžalované a aby event. věnovali pozornost mému výslechu."
Dotazy prokurátora:
"Pokud případ byl demonstrován na semináři psychiatrické kliniky, mohl byste se vyjádřit k jeho průběhu, především tedy, zda zde vznikla situace, že by ustanovení znalci využili tuto demonstraci k vyjasnění svých vlastních problémů pokud jde o posudek, případně zda se nějak řídili názory z tohoto semináře?"
"Znalci se za prvé nemohou na podobný seminář odvolávat a ani nesmí. Ustanovení znalci plně za podaný posudek odpovídají. Pokud jde o smysl takové demonstrace, jde o to sbírat moudrosti a demonstrovat případ především mladším lékařům. Pokud si vzpomínám, tak Dr. Š. na semináři oznámil, jak posudek uzavírá. Přitom znalci uzavírali posudek vždy za sebe a pokud jde o mínění semináře, toto bylo v souladu se závěry znalců. Nakonec mohu říci, že něco podobného není možné ani při fakultním posudku, kdy znalec odpovídá za závěry posudku sám."
Na dotaz předsedy senátu:
"Pokud v rámci posudku je citován i obsah zmíněného semináře - záznam ze semináře - rozhodně to nepovažuji za chybu nebo nedostatek, zásadní chybou by ovšem bylo, pokud by se znalci míněním semináře cítili být zavázáni, nebo by respektovali a ve svých závěrech na mínění tohoto semináře poukazovali."
Na dotaz obhájce:
"Zastávám funkci zástupce přednosty kliniky pro léčebnou péči a odpovídám za léčebnou úroveň celé oblasti psychiatrie. Pokud publikuji v určité oblasti, nemá to nějakou spojitost s mým celkovým zaměřením. Moje denní praxe se týká jak psychotiků tak neurotiků."
Obžalovaná:
"Měla bych na znalce otázku, zda je k člověku možno projevovat nějaké nepřátelské tendence aniž by to bylo vlivem duševní choroby?"
Svědek:
"I když to s věcí nesouvisí, ano, je to možné."
Obžalovaná:
"Je vyloučeno, aby tyto tendence ostatní lidé projevili nezávisle na sobě?"
Svědek:
"I to je možné, člověk si většinou takovéto tendence vyprovokuje sám."
Jinak obžalovaná bez dotazů a připomínek.
Před soud předstoupila svědkyně Pavlína K.
K obžalované bez poměru.
K věci uvádí stejně jako na čl. 324 s těmito dodatky (§ 55 odst. 2 tr. řádu):
Na dotaz prokurátora odpovídá:
"Po dobu, co jsem bydlela s obžalovanou, jsem se k této chovala vždy slušně a rovněž i ona se ke mně chovala slušně."
Na dotaz obhájce odpovídá:
"Když jsem přišla poprvé na ubytovnu, bylo mi řečeno, že má budoucí spolubydlící, tzn. Hepnarová, je poněkud podivínská a pokud bych později chtěla, že bych mohla požádat o jednolůžkový pokoj. Já jsem však s ní, jak jsem již uvedla, vycházela dobře a proto jsem této možnosti nevyužila. Sama jsem na ní nepozorovala nic zvláštního a také nikdo mě na něco podobného neupozorňoval. Teprve po události mně v tom směru říkal něco pan D.."
Na dotaz předsedy senátu odpovídá:
"S člověkem, jako je Hepnarová, jsem se předtím nikdy nesetkala, čímž míním to, že by na otázku odpověděl jedním slovem, případně nehovořil vůbec. Pokud jsem s obžalovanou byla současně na pokoji po večerech a podobně, většinou se dívala na televizi, která byla její vlastní, nebo jen tak seděla a dívala se, případně se dívala z okna a to někdy dost dlouho. Poměrně hodně i četla, co ovšem četla, to nevím.
Nikdy jsem nebyla přítomna, že by se k ní někdo z ubytovaných osob na ubytovně choval nějak špatně anebo jí nějakým způsobem ubližoval."
Na dotaz obžalované odpovídá: (zda něco neví o tom, nebo jí bratr neříkal něco o tom, že by věděli, že ona to pondělí těsně před činem zapomněla na záchodě nějaké své poznámky - pozn. autora)
"Ne, o tom nic nevím, ani bratr mi nic neříkal."
Jinak obžalovaná bez dotazů a připomínek.
Před soud předstoupila svědkyně Miloslava H.
K obžalované bez poměru.
K věci uvádí jako na čl. 327 - 329 s těmito dodatky (§ 55 odst. 2 tr. řádu):
Na dotazy obhájce odpovídá:
"Pokud ke mně v noci přelézala po římse, pokládala jsem to za krajně nebezpečné, protože se neměla čeho držet, bylo to v pátém patře a byl tam jen asi 10 cm okap, resp. římsa. Přirozeně, že do garsonky se jinak mohla dostat, a to dveřmi, ty jsem ovšem měla zavřené, když předtím na mne klepala, protože to bylo kolem půlnoci. Neotevřela jsem jí a řekla jsem, ať mi dá pokoj, že chci spát. Asi za půl hodiny potom ke mně lezla po římse. Když jsem byla informována, zřejmě nesprávně o tom, že byla zavřená a nějak odpoledne jsem jí to řekla, nezdálo se mi, že by ji to nějak zvlášť mrzelo nebo byla rozrušena, ale naopak se smála. Teprve v noci jsem viděla, že jí to zřejmě jedno není. Nedá se také říci, že by její výroky o tom, že nenávidí děti, rodiče a podobně neměly návaznost na předchozí rozhovor. Například to bylo za situace, kdy jsem se vrátila z domova a říkala jsem, že mám výborné rodiče. Tehdy právě například prohlásila, že ona rodiče nenávidí a podobně. Někdy to ovšem tuto návaznost nemělo, zřejmě si to asi nějak připomněla. Pokud jde o postříkané prádlo, já sama jsem si to ani nijak neuvědomovala. Sama ona mně to řekla, když mi vylila hrnec s vodou na podlahu."
Na dotaz obžalované svědkyně uvádí:
"Ano, vím o případu, kdy byl odtažen osobní automobil obžalované, který měla zaparkovaný před barákem, zřejmě na místě, kde zaparkován být neměl. Přesně nevím, ale domnívám se, že byl odtažen odtahovou službou a domnívám se, že na upozornění zaměstnanců okolních obchodů. Jinak vím i o dalších případech, kdy se k ní lidé nechovali hezky, například jednou jsem byla přítomna, když zastavila na parkovišti a nechala chvíli otevřené dveře, že nějaký muž, který vypadal celkem inteligentně, nakonec na nás na obě začal křičet a například v zaměstnání, že si na ni řidiči ukazovali a podobně. Myslím si, že vzhledem k tomuto chování lidí si musela připadat méněcenná."
Obžalovaná bez dotazů a připomínek.
Obžalovaná na dotaz obhájce odpovídá:
"Záleželo mi na tom, co si o mně spolubydlící na ubytovně myslí a proto jsem chtěla svědkyni věc vysvětlit. Jinak pokud jsem lezla po římse, má odvaha je taková, že je mi nakonec jedno, jestli hraničí se smrtí."
Obžalovaná na dotaz předsedy senátu odpovídá:
"Nevím již přesně jak to svědkyně říkala, vzpomínám si, že říkala v kriminále. To bylo po mém odsouzení obvodním soudem pro Prahu 4. Pokud jsem za svědkyní lezla tak pozdě v noci, bylo to výjimečně, většinou jsem si takovéto věci nechávala pro sebe."
"Měla bych ještě dotaz na svědkyni, zda se někdy setkala s takovým urážením člověka, jako v mém případě?"
Svědkyně:
"Ještě jsem se s tím nikdy nesetkala. Při těchto incidentech se obžalovaná většinou dívala do země. Pokud by reagovala jinak, domnívám se, že by pak třikrát denně dostávala pár facek. Pokud já jsem jí dala facku, byla to situace poněkud jiná, já jsem s ní bydlela jakoby ve společné domácnosti. Vylila mi vodu a sama jsem neznala důvod, takže jsem bezprostředně reagovala tak, že jsem jí facku dala. Ona se na to pousmála a zavřela dveře. Já sama jsem s ní potom dva měsíce nemluvila."
Na dotaz obhájce svědkyně odpovídá:
"Pokud mám vysvětlit, jak jsem to myslela, že by dostávala denně facky, chtěla bych uvést, že většinou se dívala do země a nijak nereagovala. Pokud by se nějak ohradila, že by se na ni dívali jako na malou drzou holku."
Před soud předstoupila svědkyně Simona S.
K obžalované bez poměru.
K věci uvádí stejně jako na čl. 330 a dodává (§ 55 odst. 2 tr.řádu):
Na dotaz prokurátora (co svědkyně mínila tím, pokud uváděla, že většina potíží vyplývala z toho, že obžalovaná byla lesbička - pozn. autora) svědkyně odpovídá:
"Říkala mi, že nemá partnerku a že ji to proto víc dohání k sebevražednému úmyslu."
Na dotaz obžalované (zda si vzpomíná, že spolu hovořili o tom, že by nemusela zvládnout řízení - pozn. autora) svědkyně odpovídá:
"Že bychom o něčem takovém mluvili se nepamatuji."
Obžalovaná bez dalších dotazů a připomínek.
Hlavní líčení se přerušuje po dobu polední přestávky s tím, že v něm bude pokračováno ve 13.15 hodin.
Před soud předstoupil svědek Zdeněk P.
K obžalované bez poměru.
"S obžalovanou jsem se seznámil ve svém bydlišti v Olešku na Praze - západ. Je to do určité míry rekreační oblast Prahy a vícekráte jsem byl u ní na chatě, ne sám, ale většinou se skupinou mladých lidí mezi 20 - 25 lety, vždy asi 4 - 7 lidí. Zúčastňovala se s námi i různých zábav, jako například u ohně se hrálo na kytaru a zpívalo, povídaly se vtipy a podobně. Ona se těchto zábav také zúčastňovala, ale mohu říci, že nebyla aktivní. Jednou jsem jí prohlížel knihovničku a překvapilo mne, že zde má odborné knihy o psychologii. Bavili jsme se i o jejím životě, říkala, že nemá ráda lidi, že se cítí ukřivděna, že lidé jí zkazili život a proto je nemá ráda. Takto se vyjadřovala nejen přede mnou, ale i před ostatními. Sama hovor téměř nenavazovala a bylo dost těžké navázat hovor s ní. Mohu říci, že k ní byl vztah poněkud jiný, než bývá obvykle mezi mladými lidmi. Bylo ji celkem těžké přimět k zábavě. Takto jsem s ní přišel do styku snad v 15 nebo 20 případech. Nějaké cizí lidi, že by u ní byli na návštěvě, jsem nikdy neviděl, pouze v jednom případě, kdy u ní byli nějací lidé, kteří tam stavěli verandu. Pokud vím, mezi námi se o ní hovořilo jako o dost podivné dívce, snažili jsme se jí také pomoci a to tím způsobem, že jsme ji brávali s sebou, když jsme se šli koupat a vůbec jsme se snažili ji zatahovat do naší společnosti. Ona sama se však společnosti dost stranila. Vím, že ve vsi se o ni povídalo, že je narkomankou, sám jsem však nikdy nebyl svědkem toho, že by požívala nějaké prášky, ani neznám nikoho, kdo by snad něčeho takového byl svědkem. Nevím také nic o tom, že by jak ze strany naší party, tak jiných lidí ze vsi, bylo vůči ní postupováno nějak hrubě, ze strany naší party, jak jsem uváděl, spíše naopak. Pokud jde o rodiče, vyjadřovala se v tom směru, že v mládí se s nimi nepohodla a že jí ublížili. To říkala přede všemi. Někdy se pil i alkohol, ona ho pila také."
Na dotaz obžalované (zda si svědek vzpomíná, že po přečtení knihy "Vzteklý vlk" se s tímto vlkem srovnávala a proč svědek, když ho žádala o sehnání zbraně měl prohlásit, že i kdyby měl možnost zbraň sehnat, neudělal by to a proč by zbraň nesehnal právě obžalované - pozn. autora) svědek odpovídá:
"Ano, na tu příhodu s knížkou se pamatuji. Tu přinesl nějaký můj kamarád, Olga si ji také vypůjčila a po jejím přečtení se s tímto vzteklým vlkem srovnávala. Pokud jde o událost se zbraní, na to se nepamatuji, ale chtěl bych k tomu říct, že bych takto odpověděl každému, kdo by mne o toto požádal." (ve skutečnosti se jedná o knihu Hermanna Hesseho "Stepní vlk" - pozn. autora)
Na dotaz obžalované, zda by se svědek mohl nějak vyjádřit, protože s ní často jezdil autobusem do práce, ke vztahu lidí v autobuse k ní, jestli na něm bylo něco divného, svědek odpovídá:
"Mohu říci, že tento vztah byl dost zamítavý, pramenil ale z toho, že na venkově jsou trochu jiné zvyky než třeba v Praze. Například když ráno někdo přijde do autobusu, že pozdraví a podobně. Ona nepozdravila nikdy, to jí právě lidi zazlívali, nebo například když dobíhala autobus, který se již rozjížděl a řidič jí zastavil, tak ani nepoděkovala a podobně. Takové řeči šly prostě po autobuse, tak jak se na venkově drbe, ale jí přímo to nikdo nevytýkal. Sám jsem ji na to také neupozornil."
Před soud předstoupil svědek Oldřich Ch.
K obžalované bez poměru.
"Pokud jde o obžalovanou, přišla k nám do podniku, jde o knihařství, kde jsem vedoucí, v roce 1969 a pracovala zde asi tři měsíce. Po pracovní stránce byl její výkon velmi slabý a řemeslo neuměla. Pracovalo zde celkem 9 lidí, mladší i starší, včetně dvou učedníků, ona však byla uzavřená, do kolektivu se nezapojila, ale spíše se ho stranila. Pokud jde o chování, často mi odmlouvala a když jsem jí něco přikázal ostřeji nebo vytýkal, jako například, že věc není udělána odborně, řekla mi, abych na ni neřval. Nijak hrubě jsem s ní nezacházel, mé jednání vůči ní bylo naprosto stejné, jako k ostatním zaměstnancům. Jinak pracovní dobu dodržovala. Pokud jde o výdělek, vyučení pracovníci si v té době vydělávali 1.500 - 1.600,- Kčs, ona potom vzhledem k slabému výkonu 900 - 1.000,- Kčs. Co dělala a čím se zabývala po pracovní době nevím, já jsem ji v té době ani neviděl. Pokud vím, tak zpočátku bydlela v restauraci, myslím, že se to jmenuje "Myslivna", později se nějak přestěhovala, ale kam nevím. Jak jsem již řekl, s ostatními v podstatě nemluvila a stranila se jich.
Na dotaz mohu znovu říci, že jsem s ní jednal naprosto stejně jako s ostatními, čili pokud jsem říkal, že jsem na ni někdy zvýšil hlas, tak obdobně to bylo i na jiné zaměstnance. Proč z podniku odešla nevím, nemusela také dělat jiné práce, snad nějak navíc, než dělali ostatní. Pokud jde například o úklid dílny, to se dělalo až po pracovní době a zaměstnanci se zde rovnoměrně střídali. Pokud snad uvádí, že v tomto směru jsme si z ní dělali služku, tak to není pravda. K nějaké ostřejší výměně názorů mezi mnou a obžalovanou, která by snad měla vyústit až v to, že bych ji chtěl fyzicky napadnout, nikdy nedošlo."
Na dotaz obhájce, zda svědkovi nebylo divné, proč tak mladá dívka začíná pracovat v Chebu daleko od domova a zda a jak to případně vysvětlovala svědek uvádí:
"Divné mi to do určité míry bylo, protože tak mladé děvče po vyučení mělo zůstat pracovat v podniku, kde se vyučilo. O příčinách jsem s ní však nehovořil a ani ona sama to nijak nevysvětlovala."
Obžalovaná:
"Měla bych na svědka dotaz, zda se pamatuje na konflikt mezi ním a mnou, který nastal poslední den mého zaměstnání v této dílně, když jsme se nepohodli kvůli tomu, jak mám řezat lepenku na knihařských nůžkách?"
Svědek:
"Na nic takového se nepamatuju."
Obžalovaná:
"Bylo to tak, že nejprve zvýšil hlas a potom mne chtěl fyzicky napadnout a jen na zásah manželky, která k němu přišla a řekla mu, aby toho nechal být, mne nechal. V tomto směru bych chtěla, aby byla slyšena jeho manželka."
Svědek:
"To není pravda, k ničemu takovému nedošlo. Pokud se obžalovaná dotazuje, zda když v tento den prohlásila, že ukončí pracovní poměr, že na podniku zjistila, že jsem snad měl již předtím projednávat otázku jejího odchodu, není to také pravda, s podnikem jsem nic neprojednával a to ani osobně, ani telefonicky."
Před soud předstoupila svědkyně Anna Ch.
K obžalované bez poměru.
"Na obžalovanou se pamatuji, byla v podniku, kde jsem i já zaměstnána jako knihařka a kde je vedoucím můj manžel, a to asi 2 - 3 měsíce. Sama o ní vím velmi málo, já jsem tam normálně zaměstnaná, tak jako byla ona. Mohu však říci, že se do kolektivu spolupracovníků nezapojila, s nikým nemluvila a sama se tak vyřadila. Jinak chodila včas do práce, její výkon byl slabý a to i ve srovnání s těmi začínajícími knihaři po vyučení, kteří se přímo u nás vyučili. Rovněž kvalita práce byla u ní špatná. Já sama jsem s ní do styku moc nepřišla. Mohu však říci, že například své vlastní pracoviště si neuklízela a nezdálo se jí, že by to měla dělat, myslela si, že to snad bude dělat někdo jiný. Jinak, jak jsem již říkala, byla velmi zaražená, nebavila se například ani při svačině, ovšem když se jí něco právem vytýkalo, tak se dovedla ostře ohradit. Myslím, že odešla proto, že se jí to nelíbilo, blíže ovšem nic nevím. Na nějaký konflikt se nepamatuju, i manžel jako vedoucí s ní jednal zrovna tak, jako s každým jiným. Nepamatuji se ani na žádný konflikt poslední den jejího zaměstnání. Pokud jde o ostatní pracovníky, ti když viděli, že se s nimi nebaví, tak si jí nevšímali."
Na dotaz obžalované, zda si svědkyně, pokud hovoří o tom, že mimo práci s ní více nehovořila vzpomíná na to, že jednou na dílně k ní poměrně ostrým hlasem prohodila něco v tom směru, jako co si myslí, že s tím dokázala, že přijela do Chebu, že zde o ni nikdo nestojí, svědkyně odpovídá:
"To se slečna spletla, nic takového nebylo, já jsem jí vytýkala pouze úklid."
Na dotaz obžalované, zda se svědkyně pamatuje na poslední den v dílně, svědkyně odpovídá:
"Ten byl jako normální den, nevím, co tím chcete říci."
Obžalovaná:
"Chtěla bych, aby se svědkyně vyjádřila k tomu, že poslední den jsem se dostala do ostrého konfliktu s jejím manželem, který mne chtěl fyzicky napadnout a svědkyně, jednak gestem a jednak slovně s tím, aby toho nechal, tomu zabránila. Dále zda ví o tom, že potom šel na podnik?"
Svědkyně:
"Jsem si vědoma, že musím mluvit pravdu, na něco takového se však vůbec nepamatuji."
Před soud předstoupil svědek Jiří S.
K obžalované bez poměru.
K věci uvádí stejně jako na čl. 347 348 a dodává (§ 55/2 tr. řádu):
"Sám jsem jezdil se stejným vozem, ale nikdy v uvedené rychlosti, dle mého názoru, bych si nedovolil bez přibrždění vjet na chodník."
Obžalovaná:
"Je možné, že jsem na brzdu ťukla, ale je možné, že jsem nebrzdila vůbec. Nepamatuji se."
Před soud předstoupil svědek Jiří W.
K obžalované bez poměru.
K věci uvádí stejně jako na čl. 349 - 351.
Obžalovaná nemá žádných dotazů a připomínek.
Před soud předstoupil svědek Karel D.
K obžalované bez poměru.
K věci uvádí stejně jako na čl. 369 a k dotazu prokurátora dodává (§ 55/2 tr. řádu):
"Neviděl jsem, ani neslyšel, že by vozidlo dávalo nějaké zvukové nebo světelné znamení."
Dále svědek předložil potvrzení zaměstnavatele a žádá o rozdíl mezi ušlým výdělkem a nemocenskými dávkami, žádá také o přiznání bolestného, výši však zatím určit nemůže.
Před soud předstoupil svědek František V.
K obžalované bez poměru.
K věci uvádí stejně jako na čl. 386 a dodává (§ 55 odst. 2 tr.řádu):
"Těsně před nehodou jsem viděl, jak shora od Letenského náměstí přijíždí tramvaj č. 8, která ve vzdálenosti asi 60 - 80 metrů zastavila na dráze a spatřil jsem, že současně zastavilo vedle jedoucí nákladní auto. Když se tramvaj rozjela, rozjelo se i nákladní auto, které zůstávalo pozadu a sjížděla za tramvají k zastávce. Těsně před zastávkou vjelo na chodník. Nepamatuji se také, že bych byl viděl řidiče tohoto vozidla. Pokud jsem v tom směru vypovídal je možné, že jsem to vypovídal pod vlivem toho, co lidé říkali."
Obžalovaná bez dotazů a připomínek.
Svědek žádá svědečné a ušlý výdělek za celý den z toho důvodu, že je montérem a jezdí po montážích po Praze a středočeském kraji. Výslech ukončen o 15.30 hodin.
Hlavní líčení se přerušuje na dobu 10 minut.
Před soud předstoupil svědek Dr. Jaromír B.
K obžalované bez poměru.
K věci udává:
"Do styku s obžalovanou jsem přišel někdy v dubnu roku 1972, kdy ke mně byla poslána psychiatričkou Dr. Z. k diferenciální diagnostice, zda jde o psychotický proces nebo neurotické potíže. Doporučil jsem odeslání do Lobče, i když u psychopatických osob není naděje na vyléčení, respektivě na úplné vyléčení. Lze počítat pouze s určitou úpravou stavu. Doporučil jsem jí, aby chodila ke mně na individuální psychotherapii a ona během následujících pěti měsíců se dostavila asi sedmkrát, tyto pohovory skončily někdy v září nebo říjnu roku 1972, kdy přestala ke mně docházet. Pokud se jedná o prvá sezení, pak se s ní pracovalo špatně, byla skleslá, nemluvila a právě ke konci jsem doporučil skupinovou therapii, tam přišla jednou nebo dvakrát a sama přestala úplně docházet.
Jinak se mi svěřovala s velmi napjatým vztahem k rodičům. Celý tento její stav byl nabitý agresivitou k nim. Chovala k rodičům nenávist za to, jakým způsobem jí údajně v mládí ubližovali."
Na dotaz obhájce, zda se svěřovala ještě s něčím jiným, svědek uvádí, že ano, že o tom však nechce hovořit, respektivě že by v tomto případě měl být zproštěn lékařského tajemství.
Obžalovaná po poradě se svým obhájcem prohlásila, že svědka tohoto tajemství zprošťuje.
Na to svědek uvádí:
"Svěřila se mi dále se svými potížemi v oblasti sexuální s tím, že se u ní projevují homosexuální sklony a chtěla najít v tomto směru partnerku, abychom jí takovou partnerku pomohli najít. To však v rámci zdravotnictví není možné. Proto v tomto směru jsem ji odmítl. Rovněž medikovat není mou záležitostí, já jsem se snažil změnit její postoje, aby se mohla vyrovnat s nastalými situacemi. K abreakci nedocházelo. Nevzpomínám si, že by se mi nějak svěřovala s něčím v tom směru, že by se chtěla lidem nějak pomstít."
Na dotazy obhájce:
"Nějaké klinické materiály o těchto rozhovorech k dispozici nejsou. Pokud jde o otázku, zda od Dr. Z. jsem dostal nějaký náznak diagnosy, nebylo to písemně, pouze ústně. Výslovně ovšem nespecifikovala nějaké podezření na schizofrenii. Provedl jsem orientační vyšetření Roscharchovým testem. Nebyl psychotický, přesto jsem uzavíral na suspektní prepsychotický proces, ovšem to bylo hodnocení ostřejší, což ukazovaly výsledky."
Na dotaz obhájce, z jakých symptomů svědek soudil, uvádí:
"Že zde byl určitý rozpor mezi výsledky vyšetření a jejím chováním. Toto chování vzbuzovalo pochybnosti, zda o psychotický proces nejde. Právě vzhledem k celkovému chování byla přeřazena do skupiny."
Na dotaz předsedy senátu, jestli obžalovaná u znalce uváděla, že když jí ubližují lidé, má právo ublížit ona jim, svědek uvádí:
"V tomto směru jsme nehovořili, ona především zdůrazňovala, že jí ublížili rodiče a já jsem se snažil ji přivést na to, aby se od nich isolovala po stránce svých pocitů a šla dalším životem bez jakékoliv závislosti na nich."
Na dotaz obhájce, zda svědek měl k dispozici objektivně anamnestické údaje, svědek uvádí:
"K dispozici jsem je neměl, pouze kartu. V praxi šlo o běžný denní případ, kterých denně jsou desítky a na podobná zjištění není čas."
Na dotaz obhájce, zda se výslovně zmiňovala, že kolem sedmé třídy došlo k nějaké zásadní změně, svědek uvádí:
"Nevzpomínám si, pouze si ještě vzpomínám, že uváděla, že vztah k rodičům se stále zhoršoval vzhledem k jejich výchovným metodám, právě proto jsem ji dal také na skupinu, kde i když sama nemluví, slyší názory jiných."
Na dotaz obhájce, zda se projevovaly rysy paranoidního rázu, svědek uvádí:
"Ne, aby to mělo paranoidní charakter muselo by to splňovat určité podmínky, které zde nebyly. Šlo o nepřátelství k rodině, kdy uváděla, že jí bylo ubližováno od samého dětství."
Na dotaz obžalované, zda je běžnou praxí, že sestra při prvém příjmu na oddělení může pokládat otázku, zda pacient má nebo nemá rád lidi, svědek uvádí:
"Ano, to je běžná otázka. U lidí, kteří mají psychiatrické potíže, je běžným jevem, že mají narušené mezilidské vztahy."
Na dotaz obžalované, zda si svědek vzpomíná, že jednou ji viděl, jak stojí na chodbě a říkal jí, že zde stojí jako hromádka neštěstí, že to nepůsobí dobře, svědek uvádí:
"Na to si nevzpomínám. Narušený vztah k lidem je běžná potíž u řady osobností, to není nic mimořádného, většinou jsou narušeny mezilidské vztahy. Špatné mezilidské vztahy je naučená záležitost, již v rodině se v tomto směru člověk učí."
Na dotaz obžalované, zda její psychopatie je vrozená nebo získaná, svědek uvádí:
"Působí zde dva faktory, jednak vrozené dispozice a jednak výchovné faktory, které právě utvářejí osobnost člověka - u vás byly zřejmě tyto výchovné faktory velmi silné."
Na dotaz obžalované, zda lidé měli právo sami jí ubližovat, zda si svědek vzpomíná, že o tom hovořili a co on na to řekl, svědek uvádí:
"Špatně nakládat s vámi právo jistě nikdo nemá, vy sama jste ovšem provokovala lidi, jejich jednání, člověk přímo donucuje prostředí k tomu, jakým způsobem ono se pak k lidem chová. Tyto návyky jste získávala ze svých předchozích zkušeností. Člověk potom později jedná se svým prostředím určitým způsobem aniž si to nějak zvlášť uvědomuje."
Na připomínku obžalované, že je věcí svědka, zda některé věci chce říct nebo ne, svědek uvádí:
"Není skutečně věc, pokud bychom o ní hovořili, kterou bych nechtěl říct, nevzpomínám si, že bychom o nějaké pomstě lidstvu hovořili. Že bychom hovořili o nějakých klikách mazaných marmeládou si rovněž nevzpomínám. Proč byste měla mít právo trestat lidi, když máte vzorce chování, kterými lidi provokujete."
Obžalovaná:
"Chápu spravedlnost jako oko za oko a zub za zub, vzpomínáte?"
Svědek:
"Na nějaký takový rozhovor si rovněž nevzpomínám."
Na dotaz obžalované, proč nakonec nebyla odeslána do Lobče, svědek odpovídá:
"Nevím, já jsem to doporučil, nevzpomínám si, že byste sama o takovou uzavřenou péči žádala. Ze zkušenosti ovšem vím, že v těchto případech je dlouhá čekací doba, protože počet míst je malý."
Na dotaz obžalované, zda na vzorce chování, kterými provokuje lidi, má vliv společnost, svědek uvádí:
"Vlivy, které utvářejí povahu člověka jsou ze všech stran, ovšem domnívám se, že tento rozhovor je již nad rámec věci."
Před soud předstoupila svědkyně Růžena F.
K obžalované bez poměru.
"Pokud jde o důvody stížnosti, kterou jsme podali, já sama mohu říct, že jako řidička byla divná, báli jsme se s ní jezdit, dívala se tak nějak divně, zdála se duchem nepřítomna. Nic jiného v tom nebylo. Pokud jsem s ní jezdila já, střídali jsme se po týdnu, třeba za celou cestu nepromluvila, to se jí člověk musel na něco zeptat. Žádnou dopravní nehodu jsem s ní nezažila."
Na dotazy prokurátora:
"Právě po těch schodech jela se mnou, chtěla si to zkrátit přes kopeček. Já sama jsem se k ní chovala slušně, ale trvale pracovat bych s ní nechtěla. Pokud bych to měla zdůvodnit, zdála se prostě taková divná. Já jsem jí nic neudělala a ona mně také ne.
Že máme takové nějaké obavy jsme si zřejmě řekli všichni, kteří jsme podali stížnost."
Na dotazy obhájce:
"Je pravda, že jezdila rychle - bála jsem se, že bychom se mohly nabourat. Neměla jsem ovšem nikdy dojem, že by jí na životě nějak nezáleželo.
Pokud jela po oněch schodech, nutné to nebylo, sama si to tak chtěla zkrátit a zajela tam, než jsem jí stačila říct, že se musíme vrátit na hlavní. Jestli schody předem viděla nevím."
Na dotazy obžalované:
"Je pravda, že někdy k poruše auta došlo. Nevzpomínám si, že by k nějaké poruše došlo právě s Hepnarovou. Nevzpomínám si také, že by snad při jízdě se mnou někdy platila pokutu za porušení dopravních předpisů."
Před soud předstoupila svědkyně Věra P.
K obžalované bez poměru.
"Pokud jsme podávali stížnost, já sama jsam na ni žádný zájem neměla. Mně jízda s Hepnarovou nějak nevadila. Dokonce jsem to také vedoucí říkala, ale ta chtěla, když to podepsaly všechny, abych to podepsala také. Sama jsem s ní jezdila asi tři neděle. Je pravda, že moc nemluvila, ale já také ne a tak mi to nijak nevadilo."
Na dotazy prokurátora:
"Neznám případ, že by jí v podniku byl někdo bezdůvodně ubližoval. Sama jsem s ní neměla žádné rozpory."
Na dotaz obžalované:
"Nevzpomínám si že by, když jela se mnou, platila pokutu. Myslím, že ne."
Před soud předstoupila svědkyně Marta S.
K obžalované bez poměru.
"Když Hepnarová u nás nastoupila, bylo to asi před třemi roky a byla tam zaměstnána asi rok, nechovala se k nám špatně. Byla tichá, i když jako řidička z povolání je třeba, aby se občas ozvala. Já sama jsem ji seznamovala s tím, kde co je, jako například kde se tankuje a podobně. Bylo mně jí líto a proto jsem se jí víceméně ujala a domlouvala jsem jí, aby se s ostatními bavila, neboť ti se jí potom vysmívali, ona se neuměla ozvat. Pokud jde o povahové vlastnosti, jevila se mi jako skromná, tichá a říkala mi, že jí lidé ubližují. Pracovní morálku měla dobrou, jakou byla řidičkou nemohu posoudit. To bych s ní musela jezdit jako závozník. Je ovšem pravda, že závoznice se prakticky s každým novým řidičem bojí jezdit, to se stalo přímo i mně a stalo se to i Hepnarové."
Obžalovaná:
"Chtěla bych se svědkyně zeptat, jestli zná paní M.?"
Svědkyně:
"Ano, M. znám."
Obžalovaná:
"Chtěla bych se ještě zeptat, jestli se svědkyně pamatuje na nějaký incident, který jsem měla s M.?"
Svědkyně:
"O ničem takovém nevím, nevzpomínám si."
Před soud předstoupila svědkyně Hana M.
K obžalované bez poměru.
"Pokud jde o obžalovanou, šlo o dívku slušnou, tichou, zamlklou, nikdy se s nikým nehádala, práci vykonávala dobře, nic špatného nikdy nikomu neudělala. Sama žádný konflikt nikdy nevyvolala. Jinak je pravda, že tak, ale jako nakonec se s tím setkala každá žena, si z ní ostatní řidiči dělali posměšky, jiné ovšem se dovedly ozvat a ona ne. Přijímala to víceméně mlčky. Je nutno vzít v úvahu, že jde o poměrně drsné prostředí garáže, kde jsou zaměstnáni většinou muži. Já sama jsem ji litovala a je pravda, že s kolegyní jsem hovořila o tom, že asi její rodiče o ni nebudou mít nějaký velký zájem, když ji takto nechají živořit. Myslím, že postojem některých lidí u nás dost trpěla, ona však sama nám nedala příležitost nějak jí to vysvětlit."
Obžalovaná:
"Chtěla bych se zeptat ..... (zde je přerušena obhájcem, zda jde skutečně o paní, která jí řekla výrok, že kdyby byla její matkou, tak by ji oběsila - pozn. autora) ..... ano, jsem si bezpečně jista, že je to ta paní. Chtěla bych se proto zeptat, zda si svědkyně na tuto příhodu pamatuje, seděla jsem tehdy v čekárně řidičů, kdy ona přijela se svou závoznicí, která šla do haly a ona ke mně přistoupila a z ničeho nic řekla výrok "kdybych byla vaší matkou, tak bych vás oběsila". Já jsem se na to usmála a řekla jsem, že se nikdo nemusí namáhat, že kdybych to chtěla udělat, udělala bych to sama."
Svědkyně:
"Nic takového jsem neřekla, nakonec jsem sama matka a mám stejně starou dceru jako jste vy, jak uvádím, spíše jsem vás litovala."
Před soud předstoupil svědek Miroslav D.
K obžalované bez poměru.
K věci uvádí stejně jako na čl. 295 s těmito odchylkami a dodatky:
"S Hepnarovou jsem se seznámil v roce 1972 v listopadu v zaměstnání. Vím, že bydlela na chatě, měla mnohé problémy, neměla přátel a dosti tím trpěla. To vše vím z jejího vyprávění. V chatě např. musela nosit palivo, chodit daleko pěšky a podobně. Nakonec jsem ji přiměl k tomu, že se přestěhovala do Prahy na ubytovnu, kde jsem bydlel přímo vedle ní. Stěžovala si, že jí lidé bezdůvodně ubližují. Z toho důvodu také měnila často zaměstnání. Měla potíže už v Praze, lidé se na ni dívali jako na malou holku, když jí někdo šlápl na nohu, aby se mu ještě omluvila. Konkrétně vím o případu, kdy chtěla zaparkovat vůz před ubytovnou, kde normálně parkovali i jiní. Z nenávisti jí nechali vůz odtáhnout, spílali jí z obchodů a to hrubě, když jí nadávali "svině, dorota a pod.". Sám osobně jsem to však neslyšel a nebyl toho svědkem. To slyšeli jiní. Byla zesměšňována, že se nedovedla bavit. Sama se společnosti chorobně vyhýbala. Vím také, že se pokoušela o sebevraždu a také o tom častěji hovořila. Asi týden před tou tragédií mi říkala, že je tak zoufalá, že se ani nemůže zabít. Asi deset dní předtím nechodila vůbec do práce, ležela bezvládně. Pokud jsem hovořil, že se chtěla oběsit, bylo to nějak počátkem dubna. Já jsem ji potom odvedl do Bohnic, kam chtěla sama jít. Odtud však byla vrácena s tím, že musí jít k psychiatrovi, konkrétně Dr. N.. Čekala tam asi dvě hodiny, což ji značně znervózňovalo. Vím, že byla u více lékařů, ti jí však řekli, že nikde není místo. Tento stav trval devět let. Lékaři na ni neměli čas. Právě v době, kdy se to stalo, chtěla jít k Dr. Z., který byl na dovolené a potom se to stalo.
Byli jsme spolu na Slovensku. V té době byla veselá, ale i přesto říkala, že kdyby byla kdekoliv, třeba v Americe, že by jí lidé ubližovali. Při zpáteční cestě, když si sama spletla ulici do které měla zabočit, strhla řízení k chodníku a prudce zabrzdila. Začala mi nadávat, že je to moje vina, že to tam znám. Já jsem jí nic neřekl.
Dále bych chtěl říct, že si stěžovala i na svůj pobyt v Opařanech. Vyprávěla, že tři nebo čtyři dívky ji zatáhly do sprch a rozbily obličej. V podniku byla všemi řidiči zesměšňována a uráželi ji."
Na dotazy prokurátora:
"Myslím, že v poslední době neměla k nikomu jinému bližší vztah než ke mně. Když ona sama si spletla v Havířově cestu, začala z toho vinit mne."
Na dotaz znalce - psychiatra:
"Je pravda, že jsem jí psal v dopise do věznice, že společnost, když to teď udělala, "kdáká jako poděšená slepice" a že jsem se s jejími názory, že společnost je špatná, shodoval. V dnešní době určitě ano, to nese doba.
Pokud jde o přesvědčení, že se jmenuje Winiferová, o tom byla přesvědčena z devadesáti procent, nevím, jak k tomu přišla, říkala ale, že se jí to pořád zdá. Nevím, proč o této otázce, že se jmenuje Winiferová, nehovořila před vámi jako před znalci, když jste se jí na otce ptali.
Pokud jde o otázku, zda jsme spolu studovali psychiatrii, respektivě toto probírali, já rozhodně ne.
Pokud mám hovořit k těm absurdnostem, tak například ze sebe náhle vyrazila, že jí lidé ubližují. Jinak je pravda, že jsem prohlásil, že chápu i její trestný čin. Pokud jsem hovořil o absurdnostech, je pravda, že toto bylo v afektu, zrudla a potom třeba dva dny nebyla schopna nějakého jednání."
Na dotazy obhájce:
"Dopis, ve kterém mně píše, že má pochybnosti o otci je z 28.1.1974. Stále měla pochybnosti, zda Hepnar je její otec, žádala, abych v tomto směru pátral. Není mi nic známo o tom, že by se chtěla jmenovat jinak, nebo že by o takovouto změnu jména požádala. Nevyprávěla mi o příhodě, že by snad některá spolupracovnice měla říct, že kdyby byla její matkou, tak ji zabije. Pokud jde o okolnosti, že vztahovala něco na sebe, chtěl bych uvést, že třeba lidé, kteří si jí nijak nevšímali, když jsme třeba šli do kina a zasmáli se, ona to vztahovala na sebe. To se stalo vícekráte, nějaké jiné místo uvést nemohu. Někdy se stalo, že říkala něco, co se mělo stát, já jsem však nevnímal co. Pokud jde o Oleško, říkala mi, že se tam přestěhovala proto, že chtěla být od lidí. Pokud jsem uváděl, že se její stav ke kritickému dni zhoršoval a že chodila špatně oblečená, je pravda, že chodila zanedbaná, nepěstěná."
Obžalovaná k výpovědi svědka:
"Pokud jde o jméno Winifer, jak jsem již vysvětlovala, tak asi před dvěma roky se mi o tom zdálo. Já jsem tím nic nemínila, když jsem to Mirkovi a svému advokátovi říkala, mne to nakonec nezajímá. Nechávala jsem si to k soudu, protože by mně zajímalo toto zjištění. Pokud jde o Havířov, hádka byla vyprovokována oběma, kdy on mně řekl kam jsem to zajela a já zase jemu, že je špatný spolujezdec, když mne tak nechal jet. To všechno jsou takové maličkosti. Nejde o nějaké šílenství o které tady celý den usilujete."
Na dotaz obžalované:
"Je pravda, že v Biffé v Malešicích ji neznámí lidé, kteří byli přítomni, hrubě uráželi, byli to hosté, konkrétně je neznám, ale poznal bych je i za deset let."
Na dotazy prokurátora:
"Pokud jde o můj zdravotní stav - mám rozklad jater. Je pravda, že jsem se léčil na psychiatrii u Dr. N.. Pokud jsem hovořil o tom, že Hepnarová reagovala v různých situacích jinak než normální lidé, měl jsem tím na mysli, že se s tím nedovedla vyrovnat."
Před soud předstoupili znalci, Doc. MUDr. Vladimír Š., Doc. Dr. Stanislav D. a Dr. Františka M.
Znalcům byl připomenut slib podle § 6 zák. č. 36 z roku 1967 Sb. a byli poučeni podle ust. § 106 tr. řádu.
Všichni znalci bez poměru k obžalované.
Ve smyslu § 108 odst. 1 tr. řádu potvrzují správnost písemně vypracovaného posudku a odvolávají se na jeho obsah.
Čte se posudek čl. 219 - 259 a jeho doplněk čl. 260 - 262.
Ve smyslu § 108 odst. 2 tr. řádu znalec doc.MUDr. Vladimír Š. bude odpovídat na vznesené otázky, které podle § 210 tr. řádu nadiktuje do protokolu.
Obhájce:
"Vyskytla se během hlavního líčení nějaká okolnost, která by něco změnila na vašem znaleckém posudku?"
Znalec Dr. Š.:
"Během celého líčení se nevyskytla žádná okolnost, která by vedla k tomu, že bychom cokoli měnili na našem původním posudku. Pokud jde o okolnost, kterou uvádí pan obhájce, tj. že svědkyně M. vypovídala jinak ohledně určité epizody nežli obviněná, lze to vyložit pouze teoreticky několikerým způsobem. Je samozřejmě možné, že mohla svědkyně něco pronést v tom smyslu a že na to během doby zapomněla. Obviněná příliš často předpokládá, že se jí lidé zabývají tak hluboce, aby si pamatovali kdejaký detail ze styku s ní. Za druhé je možné, že svědkyně řekla něco poněkud odlišného, co obviněná zkresluje. Za třetí může být, že při svých hysterických rysech, jestli-že nemá žádný skutečný důvod pro to, aby někoho obviňovala, že si jej prostě vymyslí vzhledem k svojí nadměrné hysterické fantazii a schopnosti vytváření různých konfliktních situací a historek. To je proto, že jako hysterická a nadto schizoidní osobnost velmi málo prožívá skutečně city a potřebuje k jejich vyvolání nějaký konflikt, scénu nebo drama."
Obhájce:
"Čili pane znalče, jinak řečeno, vylučujete tedy, že by šlo o halucinace."
Znalec Dr.Š.:
"Považuji to za nemožné, toto není styl obvyklých halucinací. Halucinace nemohou existovat jako něco docela odtrženého od ostatního jednání a myšlení, ale musí vycházet z celé narušené osobnosti obviněné, t.j. alespoň pokud se týká halucinací při schizofrenii, což je jediná psychóza, která by mohla přicházet v úvahu. Je však možné, že v tomto případě a podobně i v jiných případech, kdy obviněná uvedla, že zaslechla nějaké poznámky na svoji osobu nebo nějaké nadávky, že mohlo jít o chybnou interpretaci nějaké poznámky, o určité zkreslení zaslechnutého nebo o špatné pochopení poznámky vytržené ze souvislosti. To jsem myslel tím bodem 2, jak jsem uvedl. A aby takto mohla zkresleně interpretovat nejenom poznámky, ale také chování lidí, k tomu jsou právě příhodné její povahové rysy o kterých jsme hovořili, její potlačovaná agresivita, kterou přičítá společnosti, její schizoidnost s neschopností porozumění lidským citovým projevům a také její hysteričnost, jak jsem o tom hovořil."
Znalec Dr. D. dodává:
"U sluchových halucinací paranoidních schizofreniků je typické, že osoba, jejíž hlas nemocný halucinuje, není v dané situaci přítomna. To je oslovování "přes zeď", na dálku, atd.. Vždycky se ptáme - taková kritická otázka potom je - slyšela jste ty hlasy také potom, když jste se octla doma sama, nebo mluvily na vás na dálku, atd.?"
Obhájce:
"Pane docente, kdybyste prosím pro soud mohl ozřejmit ty diferenciální markanty mezi schizoidní psychopatií a mezi schizofrenií."
Znalec Dr. Š.:
"My jsme uvedli v posudku, který četl pan předseda, základní rysy schizoidní psychopatie. Jsou to především citová chladnost, neschopnost porozumět citovým projevům druhých lidí, pocity jakési skleněné stěny přes kterou se s nimi dorozumívají, uzavřenost, isolovanost, samotářství, sklon k uzavření se do vlastního fantasijního světa, některé zvláštnosti v myšlení se sklonem k filosofování, různé zvláštní záliby i nápadnosti v chování, oblečení, atd.. Snadná citová zranitelnost na jedné straně, pokud se týče vlastní osoby, jakási značná dotknutelnost a na druhé straně chladný, odmítavý až bezcitný postoj k druhým lidem."
Znalec Dr. D. dodává:
"Doc. Š. uvedl to, co máme v závěru, to se týká dimenze přecitlivělosti a studené chladnosti, železné logičnosti, zranitelnosti - necitelnosti, železné důslednosti, logičnosti. Kretschmer nazývá tuto dimensi heperesteticko - anestetickou. Na tomto pólu necitelnosti jde tady o schopnost provádět některé plány železnou logikou. Schizoidní psychopaté mohou pak jít i přes mrtvoly, jde-li jim o nějaký velký plán."
Znalec Dr. Š.:
"U schizoidních psychopatů samozřejmě chybí halucinace nebo bludy a jejich stav, t.j. jejich povahová odchylka, zůstává prakticky stejná, s malými výkyvy k lepšímu i horšímu, po celý život."
Obhájce:
"Je nebo není bludem u slečny Hepnarové její nevývratné přesvědčení, které se odráží v celkovém chování, kdy ona se pokládá za oběť lidského rasismu. Zda tedy to chování, to co ona takto referuje, lze označit či nelze označit za blud, jestli nikoliv, tak proč."
Znalec Dr.Š.:
"Domnívám se, že to nelze nazvat bludem z toho důvodu, že to má jenom povrchní podobnosti s bludem, to co říká pan obhájce. Domnívám se, že ve skutečnosti jde pouze a jakýsi zafixovaný komplex mizantropie u člověka, který je nesporně hůře vybaven, který naráží na své okolí mnohdy svojí vlastní vinou, někdy z nepochopení druhých. Kdyby šlo o schizofrenní blud, musel by mít ještě další charakteristiky, nemohl by vycházet z celkové životní linie obviněné, musel by mít určité známky absurdnosti a nepochopitelnosti pro okolí. Tady vidíme, že našla osobnosti rovněž psychopatické, které zastávaly velice podobný názor t.j., že skutečně byla pronásledována a že se stala obětí ostatních lidí. Jako každý jiný člověk sotva může připustit před druhými a sama před sebou, že je nepřátelská a nenávistná a nezbývá jí, než přičíst tyto vlastnosti ostatním a zdůvodnit, proč si tak počíná. To je ovšem logické, v tom nejsou žádné nelogičnosti myšlení patrny ani žádné schizofrenní nehoráznosti, které jsou laikům naprosto zřejmé."
Obhájce:
"Byla zde reference, která se týkala originálního bludu, to se tedy týká výpovědi svědka D., který říkal o tom, že obžalovaná má pochybnosti o tom, kdo je jejím skutečným otcem, t.j. ta osoba jménem Winifer. Pokládáte to psychopatologicky za významné nebo nikoliv?"
Znalec Dr. Š.:
"Kdyby šlo o skutečný originální blud, tak by to bylo významné, avšak zde o žádný originální blud nejde už z toho důvodu, že obviněná na něm nijak netrvá, nemá tudíž charakter - tato domněnka - žádné nevyvratelnosti, sama ji bagatelizuje a říká, že jí na tom nezáleží. Schizofrenikovi na takové domněnce musí záležet, protože jestliže otec je podvržen, tak to znamená, že je špion a nepřítel, který ho může likvidovat."
Znalec Dr. D. dodává:
"Kritickým příznakem, ze kterého vyplývá vždy paranoidní schizofrenie, paranoidní blud, je intrapsychická halucinace. Paranoidní blud je vlastně vysvětlení ještě primárnějšího zážitku, kterým je pocit narušování intimity subjektu - to jsou jevy jako čtení myšlenek, vkládání myšlenek na dálku a paranoidní blud je teprve zdůvodněním tohoto jevu prvotního. Nezjistili jsme žádnou známku intrapsychických halucinací. Potom tedy zcela chybí klasické tvrzení paranoidních schizofreniků, že kolem nich se děje záměrně inscenovaná strojená komedie, že se lidé k určitému cíli před nimi přetvařují a že jsou vzájemně propojeni a domluveni. Ona to netvrdí, naopak vylučuje, ona jenom tvrdí, že lidé jsou prostě už takoví."
Obhájce:
"Prosím vás pro jednoznačnost, ten pojem bludu, je možno v psychopatologii definovat zpravidla jednou větou. Kdybyste toto mohl pro jednoznačnost definovat."
Znalec Dr. Š.:
"Blud je mylný, skutečnosti neodpovídající soud, vycházející z chorobných předpokladů, o jehož pravdivosti je duševně nemocný nevývratně přesvědčen."
Obhájce:
"Kdybychom se vrátili k těm meziresortním vztahům slečny obžalované. Dá se podle vašeho názoru říct, že její hyperpersonální vztahy jsou prakticky naprosto odbourány?"
Znalec Dr. Š.:
"Měla jakési vztahy k různým lidem, navštěvovali ji různí přátelé, měla zde i svého přítele D.."
Obhájce:
"Já bych jenom doplnil. Jsou odbourány na takovou úroveň, jako tomu bývá u psychotiků."
Znalec Dr. Š.:
"To bych neřekl. Ostatně psychické vztahy může mít psychopat rovněž těžce narušeny a může být psychotik, který přesto určité vztahy udržuje."
Obhájce:
"Tedy anamnesticky, pokud jsem měl možnost mluvit s rodinnými příslušníky, tak ten klinický obraz vypadá takto, že do sedmé třídy, asi kolem 11 - 12 roku , osobnost slečny Hepnarové byla intaktní, od té doby nastal zlom, který sice nebyl abruktní, ale který během jednoho roku vyvrcholil v naprosto tak silné potíže, které se odráží jak ve školské oblasti, tak i v celkovém chování v oblasti těch rodinných vztahů. Má toto zjištění pro vás entologicky nějaký význam?"
Znalec Dr. Š.:
"Toto zjištění nemá pro nás příliš velký význam, protože si jej dovedeme jinak vysvětlit, než nějakým psychopatickým onemocněním, jehož známek jsme neshledali. V období 12 - 13 let byla v době puberty, při které se zvýrazňují všechny psychopatické vlastnosti a ty znaky, které se projevují u nepsychopatických jedinců, t.j. klackovitost, nepořádnost, arogance, protesty vůči okolí atd., ty se u nich objevují ve zvýšené míře."
Obhájce:
"Tedy z hlediska anamnestického to, že do těch 11 - 12 let byla bez potíží, není z hlediska psychopatologického významné?"
Znalec Dr.Š.:
"Není vůbec nikde řečeno, že byla bez potíží, ona nebyla do té míry nápadná, potom se stala nápadnější."
Obhájce:
"Vy jste z hlediska anamnestického měl nějaké zjištění, mimo těch zjištění, která byla ve spise, čili reference rodičů? Mluvil jste s rodiči?"
Znalec Dr. Š.:
"Ne, s rodiči ani se sestrou jsem nemluvil."
Obhájce:
"Pane znalče, byla zde slyšena jedna svědkyně, která referovala v tom smyslu, že slečna Hepnarová za ní lezla po půlnoci po římse v 5. patře za situace, která byla pro ni životně těžce nebezpečná. Má toto zjištění nějaký psychopatologický význam? Zapadá to, podle vašeho názoru, do klinického obrazu psychopatie?"
Znalec Dr. Š.:
"Pokud jde o H., zapadá tento případ do klinického obrazu psychopatie."
Obhájce:
"Dá se tedy říct, že u psychopatů je možné takové snížení pudu sebezáchovy?"
Znalec Dr. Š.:
"U hysterických psychopatů bývá výrazné snížení pudu sebezáchovy, zvláště v afektivních situacích."
Obhájce:
"Jde prosím konkrétně o tuto situaci, nemluvme obecně. Jestli tuto situaci pokládáte za projev hysterické osobnosti?"
Znalec Dr. Š.:
"Řekl jsem, že u hysterických psychopatů je skutečně snížení pudu sebezáchovy, že jsou schopni dělat různé věci, kterými se mohou ohrozit, že páchají dost často sebevražedné pokusy, že si způsobují někdy sebepoškození."
Obhájce:
"Jde mi konkrétně o tuto situaci. Jestli tuto situaci, ve dvanáct hodin v noci šla k druhé dívce, která jí zavřela, protože s ní nechtěla mluvit, lezla po římse za situace, která ohrozila její život, jestli toto pokládáte za projev, který zapadá do rámce psychopatické osobnosti s hysteroidními projevy? Ano nebo ne."
Znalec Dr. Š.:
"Zapadá do rámce hysterické osobnosti a sice v rámci hysterických scén, ke kterým dochází u těchto osob pro mnohdy docela malicherné podněty."
Znalec Dr. D. dodává:
"Typickým znakem hysterické scény je vyhnání situace na ostří nože. Hysterická osoba se např. vysune z okna. Partner, kterému tím způsobem vyhrožuje sebevraždou je pak v rozpacích, zda jí má vůbec pomáhat, zadržovat ji, poněvadž bude klásti odpor, event. by jí mohl ještě z okna "pomoci". To je to "jsem na římse a jestli tedy nevezmeš zpátky ta svá slova, bůhví jak to dopadne, hádej se tedy se mnou dál". To je přímé vydírání té odpovědi, kterou by chtěla dotyčná slyšet, tím, že sebe sama uvedla v danou situaci."
Obhájce:
"Vy pokládáte pane znalče za vyloučené, že u slečny Hepnarové jde o residuální stav po prodělaném schizofrenním onemocnění v dětském věku? Jestli ano nebo ne?"
Znalec Dr. Š.:
"Nemáme žádných známek, které by mohly nasvědčovat proběhlé schizofrenii."
Obhájce:
"Čili ten čin, jakého se dopustila, pokládáte za vysvětlitelný z hlediska normální psychologie?"
Znalec DR. Š.:
"Z hlediska psychologie u psychopatického jedince, čili v podstatě psychologickými ještě mechanismy."
Obhájce:
"Ten posudek jste vypracoval z hlediska toho skutku nepodjatě, nebo jste měl určité osobní výhrady takového rázu, že by objektivnímu vyjádření posudku mohly zabránit?"
Znalec Dr. Š.:
"Já vypracovávám soudní posudky velkou řadu let a jedna z mých funkcí na klinice je dbát o objektivnost posudků nejenom svých, ale celé kliniky. Také jako krajský psychiatr pro Prahu dbám, aby k nějakým podobným nehoráznostem nemohlo dojít. Vypracovávali jsme posudek tři. Pro mne je taková otázka zcela absurdní. My přistupujeme ke každému případu a podotýkám, že většina případů, které řešíme, jsou případy vražd mnohdy velmi otřesných, naprosto nezaujatě bez jakéhokoliv negativního nebo positivního postoje k obžalovanému."
Obhájce:
"Většina psychologických vyšetření ukazuje na hraniční obraz mezi schizoidní psychopatií a schizofrenií. Mělo toto zjištění pro vás z hlediska tvorby posudku nějaký význam?"
Znalec Dr. Š.:
"Ta otázka není pravdivá. Dokonce ani Dr. B. nic takového netvrdil."
Obhájce:
"V posudku je obsaženo vyšetření, velmi obsáhlé vyšetření, paní Dr. M.. Ve většině těch závěrů z těch jednotlivých vyšetření je, že testy, tedy výsledky vyšetření, se pohybují směrem k hranici psychotického výsledku. Podobný výsledek je i u Wechslerova testu. Měla tato zjištění, že tedy - jestli tato interpretace těch psychologických výsledků měla pro tvorbu posudku nějaký význam, jestli jste ji vzali v úvahu?"
Znalec Dr. Š.:
"Psychologové užívají poněkud odlišného jazyka a Dr. M. rozhodně neinterpretovala své posudky tak, že by skutečně šlo o něco jako počínající nebo hraniční psychózu. Ale toto je otázka čistě psychologická a myslím, že je nutné, aby se vyjádřila sama ke svým interpretacím."
Znalkyně Dr. M. udává:
"Wechslerův test není hraniční, je jenom lehce zvýšen nad normu. Na hranici se pohybuje, nebo ke hranici směřuje výsledek MMPI testu, který má ale sníženou spolehlivost a sice zvýšeným FSkorem. Mohlo to vzniknout nepečlivostí nebo nedostatečným porozuměním, to nevíme, jak vzniká vysoký FSkor. Roscharchův test byl téměř stejný, jako u Dr. B. a ukazuje na hrubě abnormní protokol, ovšem abnormita není nutně psychotická, jiného typu. Z abnormity protokolu nemůžeme soudit na abnormitu osobnosti jen tak mechanicky, nestačí testy. Takže jestliže výsledky testů se některé pohybují na hranici psychózy, pak této hranice nikdy nedosáhly. Ve 13 letech byla obžalovaná hospitalisována a psychologicky testována na dětském oddělení psychiatrické kliniky, popis testů odpovídal obrazu získanému týmž testem v současné době s tím rozdílem, že za prvé celkový intelekt ještě nebyl tak rozvinut, byl nižší (intelekt se rozvíjí průměrně do 15 let) a za druhé tam byly převážně rysy schizoidní a v menší míře rysy hysterické. Při současném vyšetření nebyly v testu patrny rysy hysterické, byly tam jenom rysy schizoformní. Proti defektu po event. psychotickém onemocnění svědčí to, že celkový výsledek je vyšší, odpovídá dalšímu vývoji a také rozptyl jednotlivých výsledků je jen nepatrně zvýšen, téměř normální."
Obhájce:
"K dispozici je záznam od pana Dr. B., jeho relace, kde on se zmiňoval, že to bylo v rámci normy."
Znalkyně Dr. M.:
"Ano, já jsem ho porovnávala. Ten nynější je o něco málo bohatší, celková produkce myšlenková je tam větší. Zdá se o něco méně převahy introverse teď, než tehdy."
Na dotaz obžalované Dr. Š. uvádí:
"Etiologie je samozřejmě známa aspoň do té míry, že se na ní, jako na ostatní psychopatii, podílejí vrozené dispozice a vedle toho různé výchovné faktory v širokém slova smyslu."
Obžalovaná:
"Jde mi o to, jestli psychopatie je z větší části získaná anebo z větší části vrozená?"
Znalec Dr. Š.:
"O tom není ještě teoreticky jasno. Převážná většina psychiatrů se domnívá, že se tam účastní obě tyto složky a vzájemně se prolínají."
Obžalovaná:
"Měla bych ještě otázku k Dr. M., že když jsem jí uvedla různá jména s tím, že ona si zjistí, jestli jsem neměla záslechy - a tak se ptám znalkyně, jestli to udělala? Jedná se o ty jména, jak jsem je uváděla."
Znalkyně Dr. M.:
"Já jsem nevyhledala lidi, které jste mi jmenovala. Něco jsem ověřovala ze spisu, to již tam bylo uvedeno a nakonec podle všech známek z našich pozdějších rozhovorů jsem usoudila, že to bylo reálné, že jste neměla záslechy. Ba ani asi iluse ne, snad některá nedorozumění nebo špatné interpretace."
Výslech znalců proveden v době od 8.00 hodin dne 2.4.1974 do 21.15 hodin dne 3.4.1974.
Obhájce navrhuje před slyšením znalkyně z oblasti sexuologie vyloučení veřejnosti z důvodů ohrožení mravnosti.
Prokurátor navrhuje, v případě, že bude návrhu obhájce vyhověno, dovolit přístup pracovníkům soudu a prokuratury ze studijních důvodů. Jinak se domnívá, že seriozním projednáváním věci nemůže být narušena mravnost přítomných.
Po tiché poradě bez přerušení jednání vyhlášeno u s n e s e n í , že se návrhu obhájce nevyhovuje (§ 200 odst. 1 tr.řádu).
Před soud předstoupila znalkyně MUDr. Jaroslava P.
Nedostavil se znalec z oboru sexuologie Dr. Vladimír B.. Přítomná znalkyně uvedla, že Dr. B. se nemohl dostavit ze zdravotních důvodů, znalecký posudek byl vypracován společně a závěry spolu konsultovali a to i průběh líčení a je oprávněna mluvit jeho jménem.
Znalkyni připomenut slib podle § 6 zák. č.. 36/67 Sb. a byla poučena ve smyslu ust. § 106 tr. řádu.
K obžalované bez poměru.
Ve smyslu § 108 odst. 1 tr. řádu stvrzuje svým jménem i jménem Dr. B. správnost písemně vypracovaného posudku a odvolává se na jeho obsah.
Čte se posudek čl. 267 - 287.
Znalkyně Dr. P. k dotazu obžalované diktuje přímo do protokolu:
"Rozpor v našich posudcích není žádný a to proto, že jsme se zaměřili na sexuální sféru. Hysterie patří do hodnocení znalců psychiatrů. Pokud se týče agresivity, tak my jsme se vyslovovali v tom smyslu, že jsme nezjistili žádnou patologickou sexuální agresivitu. Znovu tedy zdůrazňuji, že jsme nezjistili agresivitu v sexuální oblasti."
Výslech znalkyně proveden v době od 11.00 hodin dne 2.4.1974 do 21.30 hodin dne 3.4.1974.
Hlavní líčení se přerušuje s tím, že v něm bude pokračováno dne 4.4.1974 od 8.00 hodin, což přítomní berou na vědomí.
-(sic)-